Karma

0.23

Na střeše jsme ještě nějakou chvíli zůstali, až dokud jsme neuviděli, jak všechna auta (kromě jednoho policejního) odjela. Julianova ramena se zvedala a zase klesala šíleným tempem, jak tiše brečel a neustále se mi omlouval. Mumlal i cosi o rodině a tom, jak jim to málem mohl udělat.

Jediné, na co jsem se zmohl, bylo, že jsem ho tiše hladil po zádech. Protože to byla moje chyba a on se tady omlouval úplně zbytečně.

Pak jsme sešli dolů a policistovi, který se na nás nechápavě díval, jsem vysvětlil, že Julesovi bylo blbě a byli jsme do teď na záchodech.

Přikývl . Nechal nás jít. Měl jsem co dělat, abych se mu nešel udat, protože za to, co jsem Julianovi udělal, bych měl být za mřížemi. Nebo dostat alespoň pět set hodin prospěšných prací.

"Půjdeme zítra navštívit Lexi? Musím se jít omluvit, i když vím, že to stačit nebude, ale potřebuju tě tam," zamumlal Julian.

Zastavil jsem se a Jules se nakonec zastavil pár kroků přede mnou. "Počkej," řekl jsem, ale dál jsem nevěděl, co říct. "Jak..."

"Jak to, že je to moje chyba?"

Nepatrně jsem přikývl. Bál jsem se, co mi teď Julian řekne, třeba že je celou tu dobu drogový dealer. Nebo že má něco společného s mafií.

Špatně, špatně, špatně. Byl jsem úplně mimo.

Projelo kolem nás auto a zasvítilo na Juliana a jeho oči od breku. "Šel jsem s Ashem na záchod," začal vysvětlovat, "ale to už víš. Udělalo se mu špatně a neustále zvracel do záchodu. Pak si najednou uvědomil, že má pro Lexi prášky. Narovnal se a vytáhl je z kapsy. Začal mě přemlouvat, že jí to hned musím donést, že ty prášky jsou na nějakou její nemoc. Vsadím se, že si jméno té nemoci vymyslel přímo na místě," odfrkl si. Myslím, že tímhle přátelství Julese a Ashtona skončilo.

"Víš jak, Ash je Lexiin bratr, tak jsem mu uvěřil, ještě když jsem měl v sobě ty dvě velké skleničky tequily. A byl jsem tak blbej - fakt tak příšerně blbej -, že když jsem ji našel, jak se cucá s Juanpou na sedačce, dal jsem jí ty prášky, i když jsem věděl, jak je nalitá. Všichni ví, že se prášky nesmí mísit s alkoholem, sakra. Juanpa to neviděl, jelikož šel pro další skleničky alkoholu. Pak jsem se vrátil na záchody, ale Ash už ta nebyl."

V duchu jsem proklínal tu osobu, která Lexi prášky dala. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval, aby třeba skočil z budovy. Julian by ten, který jí prášky dal. Ale nemohl za to. A já ho málem zabil.

Tohle mé psychice zrovna neprospělo.

Nasucho jsem polkl. Stáli jsme naproti sobě, dívali se navzájem zpříma do očí a já měl pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Julianovy oči nabíraly na vlhkosti.

"Nejspíš si právě říkáš, jak jsem mohl být tak blbý, ale prosím, řekni něco," poprosil mě. Uvědomil jsem si, že díky tomu, že nic neříkám, si může myslet, že ho za to považuju za nejhoršího člověka na světě.

Odkašlal jsem si. "Ne," vyhrkl jsem. "Nebyla to tvoje chyba." Byla to moje chyba.

Julian si skousl spodní ret a nuceně přikývl. Bylo mi jasné, že ho ta celá záležitost bude pomalu ničit. Stejně jako mě - oba jsme málem zabili člověka, i když já na tom měl značně větší podíl a navíc jsem málem zabil někoho, koho miluju.

Jules si otřel oči, i když mu žádné slzy netekly. "Můžeme se už vrátit na koleje? Policie s námi bude chtít zítra mluvit, měli bychom se vyspat."

Pousmál jsem se. "Jasně." Došel jsem těch pár kroků, co nás dělilo a přehodil mu ruku přes rameno. Šli jsme ulicí, kde svítila jen každá druhá lampa, takže každou chvíli jsme se ocitli v úplné tmě. Když jsme zase vylezli na světlo, Julesovy mokré oči se vždy zaleskly a s každým dalším zalesknutím jsem se cítil mizerněji.

Došli jsem před budovu, kde byl Julianův pokoj, jelikož tahle budova byla hned druhá v kampusu. Má byla o tři dál. Julian odemkl a já ho následoval, abych ho doprovodil až k pokoji a ujistil se, že bude v pohodě.

Jeho pokoj zel téměř jako vždy prázdnotou. Spolubydlící nejspíš opět přespával u přítelkyně a šlo vidět, že se Julesovi značně ulevilo.

"Dokonalý," vydechl. "Není tady." Na chvíli se odmlčel a sundal si bundu, kterou přehodil přes židli. Nadějně se na mě podíval. "Nějaká šance, že bys spal dneska tady?"

Zaskočilo mě to, jako by mě snad žádal o ruku. Nebo jako bych s ním měl spát poprvé v jedné místnosti (když my spali už i v jedné posteli). Otevřel jsem pusu, zavřel a zase otevřel, až to ze mě vypadlo: "Jo."

Jules se usmál, otevřel skříň a nakonec po mně hodil jedno své tričko. "Pochybuju, že chceš zůstat v tom smradlavým z klubu."

Netušil, jakou má pravdu. Upřímně jsem se nemohl dočkat, až to ze sebe shodím.

První šel do sprchy Julian, pak já. Když jsem z koupelny vyšel (v jeho triku, takže se usmál), lehal si do své postele. Přešel jsem k té Philipově, když mě jeho hlas zastavil.

"To teda ne. Nechoď tam. Protože jestli po dnešku nebudeš spát co nejblíž mně, asi umřu na místě nebo se alespoň psychicky zhroutím."

Miluju ho. Já ho fakt miluju.

Otočil jsem se s úšklebkem na tváři. "To přece nemůžu dovolit."

Julian zvedl svou deku a já vklouzl vedle něj. Oči měl pořád červené a zdálo se mi, že se i stále trochu klepal. Nehledě na to, jak byl studený a kruhy pod očima naznačovaly, že i unavený.

"Všechno bude v pohodě," ujistil jsem ho. Ale věděl jsem, že všechno půjde do kytek. Až mu řeknu, co jsem zač a co dělám. Teď ale bylo nejdůležitější to, že jsem ho měl u sebe a leželi jsme zamotaní v sobě takovým způsobem, že mi připadalo, jako bychom byli jeden člověk. Alespoň na chvíli.