Karma

0.33

Pomohl jsem Julianovi se ubytovat v mém pokoji. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Vždy jsem toužil po tom, abychom měli společný pokoj, teď jsem to proklínal.

Nebylo to tak dlouho, co jsme se rozešli. Samozřejmě, že jsem se vůči němu cítil pořád stejně. Pořád jsem ho miloval. 

A na druhý den jsme se šli "projít". Nebyla to zrovna procházka, jen jsme došli do nejbližšího parku, kde jsme se posadili na lavičku, protože se Julianovi špatně s berlemi chodilo. 

Chvíli jsme seděli v tichu. Pak Julian ukázal před sebe na brouka, který byl na druhé straně chodníku. "Zkus ho zabít."

Musel jsem se zasmát. "A za co mám asi tak potrestat brouka?"

"Já nevím! Prostě se snaž."

Snažil jsem se. Celou dobu jsem vymýšlel cokoliv, jak bych mohl potrestat brouka. Samozřejmě se ale nic nedělo. Jak by taky mohlo? Ten brouk jen lezl po zemi. To jsem ho měl potrestat za to že chodí?

Julian našpulil pusu. "Nebereš to vážně. Proto to nefunguje."

Měl pravdu. Nebral jsem to vážně. Zkrátka jsem nemohl. 

"Nebude to fungovat na brouky," namítl jsem. "Kdyby to fungovalo, už na světe neexistuje jediný komár, jak jsem je proklínal."

Julian se zasmál. Zvedlo mi to náladu, ale nic jsem mu neřekl. 

"Chtělo by to Dmitriho. Takový pokusný králík."

"Nezkoušel bych nic vážného na Dmitriho."

"Však já vím."

Zůstali jsme zase chvíli v tichu. Bylo strašně divné najednou nemít o čem mluvit, když jsme předtím téměř nezůstali zticha. Předtím, než jsme se rozešli. 

Nevěděl jsem, co dělat. Stále jsem ho miloval. A teď byl můj spolubydlící, připraven nás dát zase dohromady. Měl jsem vůbec šanci stát si za svým?

Jakoby Julian mé myšlenky slyšel, jeho ruka se přiblížila na lavičce té mé. Uhnul jsem a založil si ruce na hrudi. Julian si povzdechl.

"Julesi..." vydechl jsem, ale on mě nenechal domluvit. Místo mé ruky chytil mou tvář a otočil ji k sobě. V další sekundě spojil naše rty.

Neměl jsem sílu se odtrhnout. Samozřejmě, že se mi to líbilo. Ani jsem si nepamatoval, kolik to bylo dní od toho, co jsme se políbili naposledy. 

"Nemůžeš mi fyzicky ublížit," zopakoval už poněkolikáté důrazně. "Ale momentálně mi ubližuješ tím, jak odmítáš, abychom byli zase v pořádku."

Zavřel jsem oči. Julianovu ruku jsem na své tváři cítil, jako by se mi propalovala do kůže. "Neházej to na mě, když jsi to byl ty, kdo mě donutil přemýšlet takhle," zašeptal jsem. A když jsem po chvíli oči otevřel, ty Julianovy se naplnily slzami.

"Já vím. A vážně se omlouvám," odpověděl. 

Nezvládal jsem to. Nezvládal jsem, jak mě držel, jak byl najednou přede mnou zranitelný. Z Julesových očí se dalo vyčíst hodně a já viděl, že všeho upřímně lituje. 

Zavrtěl hlavou. "Nevím, co bych měl udělat, abych tě přemluvil. Kdybych mohl vrátit čas, udělám to lusknutím prstů. Já jen... byl jsem šokovaný. Dlouhou dobu jsem tomu opravdu nechtěl uvěřit, i když jsem na vlastní oči viděl, že mi nelžeš." Zvedl ke mně pohled. "Ale tak je mi jasný, že zkrátka nic neudělám s tím, jestli nechceš, aby jsme pokračovali."

"Já chci," vyhrkl jsem dříve, než jsem se stihl zastavit. "Ale nevím, jestli můžu. Nechci nikdy ublížit někomu, koho máš rád."

"Já jsem prostě přesvědčený, že nikomu ublížit vážně nemůžeš."