Karma

0.10

Když jsem Lennie povyprávěl všechno, co se na našem rande událo a neudálo, div jí nespadla brada na zem. Chodila po celém pokoji a rozhazovala rukama. "To si musíš ze mě dělat srandu. To je vše? Žádná pusa nebo tak? Ani na rozloučenou?"

"Objali jsme se, když jsme se loučili. Říkal jsem ti to před deseti sekundami." Pokrčil jsem rameny.

"Promiň, ale já přestala vnímat už u té části, když jsi mi řekl, že tě Julian políbil na tvář, ale že už toho pak víc nebylo. Já čekala něco mnohem víc, vždyť je to první rande!" K mému překvapení vypadala Lennie opravdu naštvaně. Rozesmál jsem se.

   "Máš pravdu. První rande, to se někteří lidé ani nechytí za ruce, natož pak sex. Bože, Lennie, na co pořád myslíš?"

   Zastavila se a podívala se na mě. "Kdo říkal, že mám na mysli sex."

   "Znám tě dostatečně dlouho, abych věděl, že jsi myslela právě tohle."

   Odfrkla si. "Musím říct, že jsi mě opravdu zklamal, Danieli." Lennie si sedla vedle mě do tureckého sedu a přitáhla si k sobě polštář.

   "Co kdybych ti řekl, že jsem ti nepovyprávěl úplně všechno a že jsme šli pak k němu na pokoj, povídali si do dvou do rána a pak jsem usnul vedle něj. Ale pořád bez pusy."

   Lennie se bleskurychle narovnala, zakousla se do polštáře (což jsem vážně nepochopil proč) a šťastně se na mě podívala. "Aww, vážně? To je tak roztomilý!"

   "Dělám si srandu. Nic takového se nestalo," zasmál jsem se. Přísahal bych, že v tu chvíli se její oči změnily na oči ďábla, když po mně hodila ten polštář. Vypadalo to, že se rozbrečí, ale já ji znal moc dobře na to, abych věděl, že to dělá schválně.

   "Ty bezcitný... nevím co! Nevidíš, jak moc vám to přeju? Tohle mi-"

   Zazvonil mi mobil a díky tomu Lennie zmlkla. Vytáhl jsem ho. Na obrazovce stálo Julesovo jméno a Lennie se snad rozzářily oči více než mně. Stoupl jsem si, že vyjdu z jejího pokoje, ale ona mě chytila a stáhla zpátky na postel. Beze slova jsem hovor přijal.

   "Haló?"

   "Ahoj, Danieli," ozvalo se z druhé strany a Lennie zatleskala. Miluju, když říká tvoje jméno, naznačila rty. Pohoršeně jsem se na ni podíval.

   "Děje se něco?" zeptal jsem se.

   "Ne, vůbec ne. Byl jsem u tebe na pokoji, ale Dmitri mi řekl, že jsi asi před půl hodinou odešel. Bože, Dmitri je pěkný šílenec," zasmál se a já se pro sebe pousmál. "Chtěl jsem se s tebou sejít a něco domluvit."

   "Kde jsi? Dojdu za tebou, jestli máš hned čas," navrhl jsem.

   "Před administrativní budovou."

   "Co děláš tam? Vždyť je to na druhý straně kampusu."

   Julian ze sebe vydal divný zvuk, který se podobal možná tak nějakému syknutí. Chvíli mlčel, jakoby se snažil najít správnou odpověď. "Prostě přijď. Prosím."

   "Dobře," přikývl jsem a až pak si uvědomil, že to stejně nevidí. Bez dalšího slova jsem to tipl a stoupl si. Lennie si se šíleným úsměvem přitáhla zpátky ten polštář, který po mně před tím hodila.

   "Ó můj Bože. Chápeš to?"

   "Co?" zeptal jsem se nechápavě.

   "Julianův spolubydlící odchází s dalšími kluky z fotbalového týmu na sportovní školu. A Julian teď stojí před administrativní budovou a chce, aby si tam přišel. Beztak se tě chce zeptat, jestli nechceš k němu na pokoj!"