Karma

0.06

Zdála se mi noční můra.

   Nejspíš to bylo kvůli tomu, že jsem nabídl Julianovi pomoc, aby nemusel tahat věci, které jsme koupili v obchodě podobném Ikei, sám. Koupil si totiž ještě hůř vypadající polštáře, než byly ty zelené.

   A mně se zdálo, že mě chtějí sníst. A jelikož jsem posera a neumím se prát ani s pitomými polštáři (u kterých by vlastně ani nebolelo, kdybych jim dal pěstí), prohrál jsem. Budu mít trauma do konce života.

   Probudil jsem se celý zadýchaný asi ve čtyři ráno, kdy se Dmitri vracel z práce. Sundal si kabát, pověsil jej a pak se na mě tázavě podíval.

   "Zlý sen," odpověděl jsem stroze. Dmitri si prohrábl modrou část jeho hlavy. V tu chvíli mi bylo trochu líto těch dalších barev.

   "Doufám, že o vysávání," řekl se silným ruským přízvukem, na který jsem si ještě nestihl zvyknout.

   "Samozřejmě." Protočil jsem očima a plácl sebou zpátky na polštář. Dmitri si pobral věci a zavřel se v koupelně, odkud se po chvíli ozvaly zvuky záchodu a sprchy.

   Mohl bych s Panem Třešničkou více komunikovat, ale ono to nemá cenu. Nejen že mu nerozumím tak každé třetí slovo, ale navíc plive a jeho názory na politiku jsou staré tak padesát let. Tak jsem zkrátka usoudil, že není partie pro mě.

   Až ale odejde Lennie, Dmitri bude jediný, kdo mi tady zůstane, jelikož nevím, jestli Juliana můžu považovat za kamaráda. Budu navždy odkázán na Dmitriho ruské nadávky a přehlídku matrjošek na poličce nad mojí hlavou.

   Dmitri se vyřítil z koupelny s pobaveným výrazem. "Nějaká parta se venku mlátí, až jim vypadávají vlasy z pusy!"

   "Chtěl si říct zuby?" povzdechl jsem si. "Tady je to normální. Vlastně je divný, že se mlátí až teď, většinou začínají už tak ve tři."

   "Tihle klucí mi přijdou povědomí," zamyslel se.

   Hned mě napadlo, že by to mohl být i Julian. Ale místo toho, abych se šel ven podívat nebo alespoň vykoukl z okna, jsem se zavrtal zpátky do peřiny a zavřel oči.

   Tentokrát se mi nezdálo o polštářích. Zdálo se mi o Julianovi, který ležel venku před kolejemi zmlácený do krve a já před ním stál a nemohl nic dělat. Ne, protože jsem nemohl, ale protože jsem nechtěl.

   Modlil jsem se, aby to nebyla realita.

-

   "Nechceš tady zase zůstat, že ne."

   Lennie mi věnovala vyčítavý pohled, když se chystala už odejít z učebny, ale já se stále nezvedal. S úsměvem jsem přikývl. "Co tady asi tak můžeš dělat? To fakt jenom sedíš a přemýšlíš?"

   "Dělám velký věci," ušklíbl jsem se a ona protočila očima.

   "Víš co? Nebudu se ptát. Dělej si co chceš, ale zaručuji ti, že takhle stoprocentně zůstaneš sám, až odejdu."

   "To, že by mě viděli vedle holky s břichem velkým jak Jeruzalém, by mi taky nepomohlo."

   Lennie se zamračila a zkřížila ruce na prsou. "Jak chceš. Přeji ti krásný život osamotě s kočkami někde v lese."

  Už jsem jí chtěl říct, že já neskončím sám, že si najdu nějakýho pěknýho kluka, se kterým strávím zbytek života a že bych byl docela rád, kdyby to byl ten, který za pár minut přijde do této učebny, abychom si popovídali. Ale místo toho jsem jen pokrčil rameny.