Karma

0.05

"Už mi řekneš, jaké plány máš na mysli?" zeptal jsem se, když mě Julian pobídl, abych nasedl do jeho auta, které mimochodem vypadalo, že je tak z osmdesátých let.

   "Nein," řekl německy, čímž mě překvapil. Teda doufám, že to bylo německy, tohle slovíčko se mi často pletlo s ruským. Možná, že po pár týdnech bydlení s Dmitrim, se mi to přestane plést.

   "Dobře," pokrčil jsem rameny. Jestli mě chce někde zabít a stáhnout z kůže, má mě celého jen pro sebe.

   Nasedl jsem do jeho auta a hned mě do nosu udeřil nápor vůní, které se houpaly u zrcátka. Měl jich tady asi šest, každá s jinou vůní, takže se mi z toho až udělalo nevolno.

   "Pár jízd a zvykneš si," prohodil, když uviděl můj obličej.

   "Pár jízd? Myslím, že v tomhle autě sedím poprvé a naposled."

   Julian se rozesmál a nastartoval auto. Motor udělal několik prapodivných zvuků, až jsem přemýšlel, že pro svou bezpečnost vyskočím z auta, ale nakonec se v pohodě nastartovalo (snad). 

"Řekni mi, kam jedeme," vysypal jsem ze sebe po chvíli, kdy jsem se snažil na to nezeptat.

"Nějaký nedočkavý, ne?" Povytáhl obočí a podíval se na mě.

"Sakra, nedívej se na mě a sleduj cestu nebo se nabouráme."

"Nikdy si nepotkal lepšího řidiče, než jsem já," prohodil.

   Výsledek byl takový, že než jsme dojeli na určené místo, několikrát riskoval naše životy, když s tou plechovkou (rozhodl jsem se, že tak pojmenuju jeho auto) dělal smyky a zrychloval až na sto třicet. A když už jsem ho ušetřil tenkrát schodů v učebně, teď jsem ho nechal zakopnout, když vystupoval z auta.

   Julian se rozplácl na zem a hlasitě zahekal. Ještě jsem slyšel ránu, jak se při pádu praštil rukou o dveře, tak jsem se začal smát tak moc a tak hlasitě, že jsem nemohl přestat. Když se ale Julian stále nezvedal a jen se třásl na zemi, napadlo mě jestli třeba nedostal epileptický záchvat, protože co já vím? Třeba je epileptik. To já vědět nemohl, sotva jsem ho znal.

   Přistoupil jsem k němu blíž, dřepl si a jednu ruku mu položil na lopatky. "Jsi v pohodě?"

   Julian zachrochtal. Vážně a nefalšovaně zachrochtal a mně až v tu chvíli došlo, že se třese kvůli záchvatu smíchu, kdy se smějete tak moc, že nevydáváte žádné zvuky.

   "Panebože," řekl mezi nápory smíchu, "tohle bude karma za tu rychlou jízdu. Fakt."

   Máš pravdu, byl jsem to já, chtěl jsem už říct, ale zastavil jsem se. "Beztak."

   "Sis myslel, že mám epileptický záchvat nebo co?"

   "Ty mi snad čteš myšlenky," přisvědčím. Pak se rozhlédnu kolem sebe. "Proč jsme u Ikei?"

   "Jdeme nakupovat." Vstal ze země a zamknul auto. "Mám tak nudný pokoj, až se mi to nelíbí. Potřebuju oživení a ty mi pomůžeš vybrat, co si mám koupit."

   "Nedělají tohle holky?" zeptal jsem se podezíravě. Ještě nikdy se mi nestalo, aby mě někdo z kamarádů pozval na společné nakupování dekorací do pokoje. 

   "Mám tři sestry. Vždycky jsem byl trochu holka."

   Pokrčil jsem rameny. To znělo jako vysvětlení, a tak jsme se vydali ke vstupu do obchodu. Hned před vchodem Juliana zaujaly bílé květináče, kterých si hned nabral několik, jelikož měl prý na pokoji džungli. 

   Šel jsem pro vozík, aby měl kam květináče dávat. Jakmile jsme vešli, zastavil se hned zase u obrazů, které tam byly ve slevě.

   "Ale no tak," prohodil jsem. "Vždyť tam není jediný pěkný a pravděpodobně se rozpadají, když jsou tak levné."

   Julien si prohlížel jeden obraz za druhým, ale krátce se na mě podíval. "Dnes se zděsíš nad mým stylem."

   A měl pravdu. 

   Jak jsem zjistil, Julian měl opravdu příšerný vkus, co se týkalo nábytku a doplňků. Být s ním na koleji, asi bych se zbláznil, to by byl na zemi mou zásluhou tak desetkrát za den.

   Po rozpadajících se obrazech to pokračovalo zelenými polštářky, které byly naprosto příšerné, měly barvu bažiny a byly chlupaté. Na to jsem ještě nic neřekl, ale když se k nákupnímu vozíku vracel s červenou, ještě chlupatější dekou, musel jsem ho zastavit.

   "To nemůžeš myslet vážně," podotkl jsem a zastavil ho v tom, aby to hodil do vozíku. "Ty polštáře bych ještě strpěl, ale ta deka je příšerná."

   "Hele, ty nemusíš nic trpět, je to můj pokoj," zamračil se na mě a chytil mou ruku, aby ji mohl odtáhnout. Tak jsem mu tu deku vytrhl a vydal se s ní na místo, odkud ji vzal.

   "Danieli, sakra, vrať mi ji!" vyjekl a rozběhl se za mnou. Najednou mi vyskočil na záda, což bylo něco, co jsem nečekal, a tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách. "Slyšíš mě? Vrať mi ji!"

   Hodil jsem deku na její původní místo, abych mohl pohodlně Juliana setřást. Lidi se na nás dívali, ale jemu to bylo očividně jedno. Držel se mě jako klíště, nohy obmotané kolem mého břicha a já se bál, že když ho pustím, bude to dost bolestivý pád. Stačí, že jsem mu způsobil dneska už jeden.

   Bylo to divné. Julian je o něco málo vyšší, ale stejně se na mě vlezl, jako když takhle beru svou malou sestřenici. A tak jsem vzdal ten marný boj a nechal si ho na zádech.

   "Ber tuhle," řekl jsem, když jsem vytáhl deku šedé barvy. "Šedá se hodí ke všemu, i k těm tvým příšerným polštářům."

   Když promluvil, jeho dech jsem cítil na krku. Hned mi naskočila husí kůže. Bože, co si o mně musí myslet. "Moje polštáře jsou dokonalé."

   "Ani v nejmenším." Došli jsme zpátky k vozíku a já do něj hodil tu deku, i když jsem neměl Julianovo povolení. Ještě mi za to poděkuje.

   "Teď bych prosil do oddělení se svíčkami." I když jsem mu neviděl do tváře, cítil jsem ten jeho úšklebek. V tu chvíli jsem ho pustil, vyskočil jsem a rukama ho odstrčil. Tím jsem způsobil, že jsem ho shodil.

   Ale byl jsem milý. Právě jsme procházeli kolem obřího koše s jeho úžasnými polštáři, do kterých spadl. Než se Julian zvedl, zavrtal se ještě hlouběji mezi polštáře a hlasitě se rozchechtal. A zase začal chrochtat. Tím mě rozesmál taky.

   Toho chlápka, který se s nenávistí v očích k nám blížil snad stokilometrovou rychlostí, jsem si nejprve nevšiml. To až když surově popadl Juliana, vyhodil ho z polštářů a začal po nás řvát. Na tričku měl obřím písmem napsané ochranka.

   A tak se stalo, že nás vyhodili z Ikei.

   "Stejně ty polštáře byly příšerné," zamumlal jsem, když jsme už zase seděli v autě.

   Julian mě nechal řídit, zatímco seděl vedle mě a objímal si kolena. Div se nerozbrečel. "Mně se líbily."