Karma

0.13

   "Proč jsi mi vlastně nebral telefon? Volal jsem ti tak pětkrát," zeptal jsem se po chvíli, když jsem si na to vzpomněl. Byli jsme s Julianem opření o zídku, která hraničila kino. Jules ještě objímal jeden z jeho polštářů, takže přece jen tady byly!

Julian vytáhl telefon z kapsy. "Mrtvej," pokrčil rameny a jako důkaz se snažil mobil zapnout. "Nejde nabít, nejspíš se něco podělalo s baterkou."

Uchechtl jsem se. "No jasně. Přímo když jsem ti potřeboval zavolat."

Když se na mě Julian usmál, uvědomil jsem si, že v jeho očích musím byt i tak úplně na nic. Zdálo se mi, že se usmál tak nějak smutně. Možná si to takhle předělala jen moje pitomá hlava, ale když se ohlédnu zpátky, všechno prozatím udělal Julian.

Jako první mi řekl, že je gay. Byl ten, kdo udělal první krok a pozval mě na rande. I na druhé. Dokonce byl i ten, kdo jako první propletl naše prsty. A co dělám já? Nic. Co když mu tím tak nějak dávám najevo, že o něj nemám zájem? 

Když už jsem tedy dnešek podělal, řekl jsem si v tu chvíli, že se alespoň teď budu snažit.

Film už dávno skončil. Ale Julian požádal Martyho, aby nám to pustil ještě jednou, alespoň těch čtyřicet pět minut, které jsme neviděli. Kino bylo prázdné a byli jsme tu už jen my dva.

Jakmile film došel opět do té části, kde si Locika střihla vlasy a zachránila život svého milovaného, Julian ze sebe vydal neurčitý zvuk. "Neříkej, že brečíš!" vyjekl jsem.

"Neříkej, že si u toho nikdy nebrečel," vrátil mi to a já se rozesmál. Teď přišla moje chvíle, abych se taky nějak snažil.

"Párkrát jo," zalhal jsem. Nikdy jsem u toho nebrečel. Pak jsem se rukama zapřel o zem a posunul se k Julianovi blíž. Nejspíš si toho nevšiml, nebo jen dělal, že ne. Seděl s nohama nataženýma před sebou a hlavou bezmocně opřenou o zeď. Vypadal, jako by on měl každou chvíli zemřít.

Na tváři se mu zaleskla slza. A já překonal sám sebe, natáhl jsem ruku a slzu setřel.

Až v ten moment se Julian probudil z transu, odlepil oči od plátna a podíval se na mě. Seděli jsme vedle sebe tak blízko, že by se mezi nás ani dítě nevlezlo.

"Vidím, že jsi citlivý člověk," podotkl jsem. Jules se narovnal, ušklíbl se a urovnal si polštář za sebou.

"Vsadím se, že kdybys to neviděl už stokrát, brečel bys taky," odfrkl. Opřel se znovu o polštář a zeď, ale nejspíš mu to zase nevyhovovalo a začal si upravovat místečko znovu.

"Ukaž," řekl jsem po chvíli Julianova vrtění a vzal mu polštář z ruky. Usmál se na mě, což jsem bral jako malé povzbuzení. Namáčkl jsem jeho polštář těsně vedle toho mého, který jsem měl za zády a pak zvedl pohled k zmatenému Julesovi.

"Opři se o mě. Bude to pohodlnější, než ta stěna," pobídl jsem ho a ze všech sil se snažil, aby to neznělo nervózně. Zvedl jsem ruku.

Julian chvíli váhal, ale pak se otočil a opřel se o mě tak, že částí těla se opíral o mou hruď a částí o polštář. Paži, kterou jsem měl doteď ve vzduchu, jsem položil kolem jeho ramen.

Takhle blízko jsem mu ještě nebyl. A zatraceně se mi to líbilo. "Lepší?"

"Mnohem," zavrněl jak spokojená kočka a já se pro sebe usmál. Julian, jako by to vycítil, natočil hlavu tak, že se mi díval do očí. Nic dlouhou chvíli neříkal.

"Neměl bys sledovat film?"

Julian se uchechtl. "Myslím, že jsou tady mnohem lepší věci na pozorování."

Pousmál jsem se a podíval se na oblohu, která už byla plná hvězd. Nechtěl jsem, aby Jules viděl, jak se červenám, i když mi to poslední dobou způsoboval tolikrát, že si toho musel někdy všimnout.

"Danieli," zašeptal po chvíli, co jsem nečinně hleděl na černou oblohu. Natočil jsem hlavou hlavu jeho směrem.

"No?"

"Připadám si jako jeden z těch párů, které si předtím zmiňoval," rozesmál se a já ho v tu chvíli naprosto zbožňoval, protože smějící se Julian je můj nejoblíbenější Julian.

Teď, když měl hlavu natočenou ke mně a já k němu, jsem ho mohl políbit. Přestaly by ty výčitky, že jsem to neudělal už minule. Ale já místo toho hleděl do jeho modrých očí a sledoval, jak se mu kolem nich tvoří vrásky od smíchu.

Když už se začal uklidňovat, odlepil se ode mě a opřel se o jednu ruku, tělo stále natočené ke mně. "Víš co? Kašlu na nějaký film, stejně jsme ho oba už viděli," vydechl a než jsem mu stačil odpovědět, naklonil se ke mně strašně, ale strašně blízko.

Ty centimetry, které mu z jeho pozice chyběly, překonal hned, položil mi dlaň na hruď, přitiskl mě ke zdi za mnou a políbil mě tak, že jsem si hned byl jistý, že na to jen tak nezapomenu.

Uvědomil jsem si, že to, za jakých podmínek to proběhlo a to, jak mě líbá, bylo stokrát lepší, než jak jsem si to kdy představoval. Mé ruce se přemístily na jeho záda, abych si ho mohl přitáhnout blíž.

Julian se na milisekundu odtáhl, jako by mi dával šanci popadnout dech a zpracovat, co se právě stalo. Pak ale zase spojil naše rty a já mu ty polibky konečně začal pořádně oplácet.

"Ani nevíš, jak jsem se nenáviděl za to, že jsem to neudělal už minule," vydechl v malé přestávce. Dal mi další polibek.

"O tom mi povídej," zasmál jsem se. Julian se odtáhl už definitivně, až mezi našimi obličeji byl půlmetrový prostor. A zase ten jeho dokonalý úsměv.

Julian byl opět ten, který udělal další krok. S takovou budu muset být já ten, kdo ho požádá o ruku.