Karma

0.03

O pár dní později jsem počkal po přednášce zase na Juliana. Nemohl jsem mít jistotu, že má po mně přednášku i v pátek, ale za zkoušku to stálo. 

   Jen jsem chtěl vědět, co se z toho všeho vyklubalo. Nic jiného, opravdu.

   Toho, že přišel, jsem si nejprve vůbec nevšiml. Stál zase u zadního vchodu, opřený o stěnu, ruce složené na prsou a čekal. Netuším, jak dlouho tam stál, protože jsem si ho všiml až ve chvíli, kdy jsem se chystal odejít.

   "Nech mě hádat. Prokecl ses policajtům a teď chceš přede mnou klečet na kolenech a prosit o odpuštění," prohodil hned, jak si všiml, že jsem ho zaregistroval. "Jde do tuhého a někdo poldům řekl, že z kamer poznává kluka odsud."

   "To jsem nebyl já," řekl jsem s ledovým klidem a tašku odhodil zpátky na jednu ze sedaček. "Můj spolubydlící - dlouhý vlasy, chodí pořád bosky..."

   "To že je tvůj spolubydlící?"zasmál se a pak se konečně vydal po schodech dolů. "Já ani nevěděl, žechodí sem na školu, jinak bych s ním taky prohodil slovíčko."

   Julian pomalým krokem došel až k řadě sedaček, kde jsem stál, a zastavil se na jejím konci. Strčil si ruce do kapes.

   Před celou touhle situací, jsem ani nevěděl, že Julian se mnou chodí na stejnou školu, nevěděl jsem, kdo je. Teď mi přišlo, jako by mě fascinoval, a to jsem ho dnes viděl teprve potřetí v životě.

   To, jak se jeho modré oči do mě zabodávaly. Jeho delší tmavé vlasy a výrazné obočí. Pro jiné mohl být zastrašující, mě ale doslova fascinoval.

   Mírně jsem zatřepal hlavou, abych se vzpamatoval. "Mluvil jsi od té doby s policií? Nebo tvůj táta? Ví něco?"

    "Já ne, můj otec pravděpodobně jo, ale já s ním nemluvím. Alemyslím, že se nikam nepohnuli. Ten tvůj spolubydlící odmítl vypovídat nebo něco? Myslím, že musel alespoň jednoho z kluků poznat," prohodil Julian.

   Usmál jsem se. To proto, že se policie někam neposunula. Julian se na mě tázavě podíval. 

   "Jo, to je možná moje práce," zamumlal jsem

   "Tvoje?" podivil se. "Proč se tak staráš o to, co s námi bude?"

   "Sám nevím," pokrčil jsem rameny. Možná proto, že mě zajímáš, odpověděl jsem mu v hlavě popravdě. Zajímal mě Julianův život, zajímalo mě, proč má špatný vztah s tátou.

   Přišel jsem si jako nějaký stalker.

   K mému překvapení se dále nevyptával, jak se mi to povedlo, i když zmařit policejní vyšetřování není jen tak. I když jsem v tom pravděpodobně ani prsty neměl. Ale pro lepší pocit jsem si říkal, že to má práce byla.

   Julian se ušklíbl.  "Tak ti asi dlužím své díky, Danieli."

   "Nemáš zač," odpověděl jsem. 

   Už vypadal, že je na odchodu, když se ještě otočil. "Mám se vůbec ptát, jak se ti to povedlo?" A je to tady.

   Ruce jsem si strčil do kapes od kalhot a pokrčil rameny. "Raději ne."

   Lidi většinou nepochopí, když jim řeknu, že jsem chodící karmou.

   Rukou si prohrábl vlasy a hodil si je dozadu. "Jen doufám, že nás to nedostane ještě do větších problémů."

   "Nás?" zareagoval jsem okamžitě.

   Julian se ušklíbl. "Lhal jsi policii. Už je z tebe můj komplic."

   Otevřel jsem pusu připraven argumentovat, ale nevyšlo ze mě ani slůvko. Vyvrátit jsem jeho tvrzení nemohl, když měl pravdu. A tak jsem se jen usmál a přikývl.

   Juian se opět vydal do popředí přednáškové učebny a posadil se do první řady. Usoudil jsem, že je tedy čas odejít. Vyšel jsem schody a zadními dveřmi učebnu opustil bez dalšího slova.

   Jakmile jsem se vrátil na pokoj, čekal mě velmi netradiční pohled, a to ten, že se Zach balil. Nevypadalo to, že odjíždí jen na víkend nebo jednodenní výlet. Balil do kufrů a krabic.

   "Co to-"

   "Danieli," přerušil mě a otočil se ke mně. Přímo v ruce držel několik jeho hippie čelenek. "Nenesu dobré zprávy."

   Odhodil jsem své věci na postel. "Jaké?"

   "Končím. Rodiče zapomněli zaplatit mé školné a místo toho si koupili vodní dýmku. Takže jedu domů," oznámil mi.

   Řekl to s naprosto vážným výrazem. Já jsem ovšem vybuchl smíchy. "Co že si koupili místo toho, aby ti zaplatili školné?"

   Zach se zamračil. Přestal jsem se smát. "Vodní dýmku. Ale nevadí mi to, stejně jsem chtěl skončit. Tohle studium mě nenaplňuje."

   Kromě Lennie byl Zach můj jediný kamarád. A došlo mi to až v tu chvíli. Odcházel teď, Lennie kvůli těhotenství odjede někdy v následujících týdnech. Sedl jsem si na postel. "Takže mě všichni opustíte," vyslovil jsem tiše a neurčitě.

   Zach přestal se skládáním jeho čelenek. "Cos to říkal?"

   "Nic," zamumlal jsem. Zach se dál nevyptával. A tak jsem si vzal svůj telefon, strčil ho do kapsy a vyšel ven z kolejí. Můj směr byl jasný.

   Šel jsem přímo do administrativní budovy, abych se zeptal, jestli někdo nahradí Zacha, když jsem za sebou uslyšel své jméno.

   "Danny!" Takhle mi říkala jedině Lennie. Samozřejmě to byla Lennie. "Slyšela jsem, že Zach odjíždí. Je to pravda?"

   Počkal jsem na ni, aby mě doběhla. "Jo. Až odejdeš i ty, budu oficiálně ten nejosamělejší člověk na světě."

   "Ale..." ušklíbla se a zahákla se mi za ruku. "Uděláš si nové kamarády."

   "Zrovna já? Mluvíš, jako bys mě neznala," protočil jsem očima a Lennie se rozesmála. Druhou ruku nesla opřenou o břicho.

   "Kam jdeš?" zeptala se.

   U budovy vedle té administrativní jsem uviděl Juliana. Stál tam s partou kluků a vypadal, že je dost naštvaný. Moje zvědavost by tam nejraději zavítala, ale byla tady Lennie a vážně bych jí nechtěl vysvětlovat, jak se znám s tou partou gangsterů, tedy s Julianem.

   "Tam," ukázal jsem na svůj cíl. "Jdu se zeptat, jestli mi někoho přidělí."

   Nevím, jestli jsem chtěl, abych na pokoji zůstal sám, nebo ne. Ale když jsem vyšel ven s tím, že nejspíš budu mít nového spolubydlícího, nevěděl jsem, jestli se radovat.

   Julianova parta byla pryč. Na lavičce seděl už jen samotný Julian s hlavou v dlaních. Vypadal zdrceně, ale nemohl jsem se jít zeptat, co se stalo, jelikož se mnou stále byla Lennie. A tak jsem se k němu otočil zpátky a vydal se s Lennie pryč.