Karma

0.37 - KONEC

julian

Vidět Dannyho takhle šťastného byla něco jako odměna za to, co všechno jsem s ním vydržel.

Byly to týdny od toho, co někomu naposledy ublížil. Týdny, co se pokusil si vzít život a podrobil mě tak velké mentální zkoušce. Týdny, co každým dnem nemyslel na karmu a tím pádem byl duchem víc přítomný než kdykoliv dřív.

Místy mi přišlo, že jsem najednou chodil s jiným člověkem než s tím, než se vše pokazilo. Zároveň tento nový Danny byl někdo, kdo mi ještě více padl do noty, s kým jsem si o to více rozuměl. S kým jsem tvořil vzpomínky, ne které jen tak nezapomenu. 

Navštívili jsme konečně mou rodinu, seznámil jsem ho s mámou i jejím přítelem. Navštívili jsme několikrát i Lennie, která si myslela, jak je nenápadná, když začala Dannymu promlouvat do duše, jestli se už vzpamatoval, pokaždé, co jsem se jen trochu vzdálil. 

A užívali jsme si to. Užívali jsme si, že jsme konečně jako každý jiný pár. Nikdy bych nečekal, že něco takového řeknu, ale byl jsem za to rád. 

Celý zamyšlený jsem vešel do přednáškové učebny. Od rána jsem byl v jisté nostalgii z toho všeho, co se mezi námi stalo, protože po dlouhé době jsme taky měli společné ráno, kdy ani jeden nevstával brzo kvůli vyučování. Danny začínal normálně středy až v jedenáct, já už v devět, ale dnešní přednáška se nám přesunula na později. Na teď. A tak jsem byl tady, zase o dvacet minut dříve, protože jsem na koleji už nevěděl, co se sebou. 

Nevnímal jsem, když jsem si sedal do poslední řady. Věděl jsem, že dnes nebudu dávat pozor, že budu naprosto mimo. Občas jsem takové dny měl. 

"Změnil jsi své klasické místo?" ozvalo se o pár řad níže  a já tak byl vytržen ze svých myšlenek. Shlédl jsem dolů.

Otočený se na mě usmíval Danny. Polila mě vlna nostalgie, protože takhle tady na mě čekával, než jsme vůbec začali spolu chodit. Sedli jsme si po jeho hodině vedle sebe a povídali si, dokud nezačala má hodina. Ani si nepamatuju, kdy to bylo naposled, protože tento semestr jsme štěstí na hodiny po sobě neměli. 

S úsměvem jsem se tedy postavil a seběhl o pár řad níž. Za chvíli jsem už seděl vedle něj. 

"Mám z tohoto úplný deja vu," přiznal Danny. 

"To jsme dva," přitakal jsem. "Jak jsi věděl, že budu mít hodinu tady?"

"Zaslechl jsem profesory, jak se bavili, že má tady někdo přesunutou hodinu z rána. A vidím, že tvůj zvyk chodit nemravně brzy stále přetrvává."

"Lepší než pozdě," podotkl jsem.

"To jo," přitakal Danny a podíval se na mě. "Tak ne, že přijdeš pozdě dneska večer."

Dnes jsme měli rande. Už dlouho jsme chtěli obnovit náš zvyk chodit ven, jak tomu bylo, když jsme spolu začínali. Kino, bowling, tentokrát jsme si šli zkrátka sednout na nějaký dobrý drink. A jelikož jsem měl školu až do večera, měli jsme sraz až na místě. 

Odfrkl jsem si. "To bych si nedovolil."

Danny se pousmál a jednu ruku mu položil na stehno. Chvíli jsme jen seděli v tichu, zatímco jeho ruka se blížila pomalu k mému rozkroku a já se snažil na to nereagovat. "Zahráváš si s ohněm, víš to," podotkl jsem. Byli jsme tu sami. Každou chvíli ale mohl někdo přijít a i když vím, že jsme nebyli nemravní natolik, abychom udělali něco víc, stále bych před příchozím nechtěl schovávat svůj rozkrok. 

"Jen jsi mi chyběl. Tak jsem si řekl, že na tebe tady počkám," podotkl nenuceně. Zastavil jsem jeho ruku a místo toho si s ním propletl prsty. Oba jsme se tlumeně zasmáli. 

"Víš ty co?" zeptal jsem se nakonec. "Kašlu na školu. Příští týden jsou přednášky taky. Pojďme někam spolu už teď."

Danny se uchechtl. "Tohle tvá máma myslela, když řekla, že se jí nepozdává, abychom spolu byli na koleji? Jsi docela lehce rozptýlenej."

"Jo, přesně to myslela," přikývl jsem, protože to byla pravda. Opravdu jsem si vyslechl od mámy přednášku že to, že mám přítele, mě nijak nesmí ovlivnit, co se akademických povinností týče. A teď jsem přeskakoval hodiny, jen abych mohl být s ním. "Takže jdeme?"

"Samozřejmě."

Věděl jsem, že má taky ještě nějaké vyučování, proto mě nemálo potěšilo, že s odpovědí ani trochu neváhal. Byli jsme na stejné vlně. 

Opustili jsme úplně kampus školy a jeli do centra. Prošli jsme tunu obchodů, ale nic jsme si nekoupili, což také bylo v plánu. Jen jsme na sobě zkoušeli nejrůznější outfity, dělali si srandu z nejrůznějších věcí, zkrátka jsme se chovali jako mé malé sestry.

Jenže po tom, čím jsme si prošli, čím si Danny prošel, jsem to naprosto uvítal. Bylo to, jako by karma ode mě držela určitou část jeho, tu část, která byla podstatná do celkového obrázku a kterou jsem si ihned zamiloval. Bylo to, jako by Danny nebyl volný jen od karmy, ale taký od té části sebe, která mu bránila se kvůli svým schopnostem plně lidem otevřít. 

"Myslíš, že se někdy vrátí?" zeptal se mě ten den v noci, když jsme se vrátili na kolej. Leželi jsme na jeho posteli, lehce přiopilí, a já ho hladil ve vlasech. Tak nějak jsem poznal, že se jeho nálada lehce změnila. A tady byl důvod.

"Karma?" Přikývl. "Nemyslím si," řekl jsem upřímně, protože jsem tomu opravdu věřil. Ani karma nemohla být tak krutá, aby se vrátila k někomu, kdo si kvůli ní pokusil vzít život. 

"Říkáš to jen tak," konstatoval, neptal se.

"Neříkám. Opravdu si to myslím. Jaký význam by jinak měla takhle několika měsíční odmlka, kdy prostě zmizela?"

"Abych se vzpamatoval? Nabral nové síly? Co já vím. Já tohle nechápu od začátku," zamumlal. 

"To nikdo. Ale je tomu konec, určitě. A kdyby se náhodou nějakým způsobem stalo, že se vrátí, tentokrát mě od sebe neodeženeš."

"Já vím. Slíbil jsem ti to."

Zasmál jsem se. "I kdybys mi to neslíbil."

Daniel možná nebyl jedinou chodící karmou. Možná jich bylo na světe víc. Každopádně jsem doufal, že jestli někde někdo takový byl, měl u sebe někoho, kdo ho v tom nenechával samotného, protože byl jsem svědkem v první řadě toho, jak tohle dokáže s lidskou psychikou zamíchat. 

Když jsme začali nanovo, přestal jsem brát karmu na lehkou váhu. Protože ona vám to opravdu vrátí.

-

hahaha po pěti letech konec??? nevěřím :D

velice se omlouvám za mé mizerné přidávání počas celého příběhu. jsem vinna. uvědomuji si to.

ale jsem ráda, že se karma konce dočkala. není to sice práce na kterou jsem nejpyšnější (jakože nejsem vůbec) ale jsem ráda, že vy ji rádi máte, už jen proto si to zasloužila haha. a taky aby mi to nevrátila:)))

takže jo. konečně jdu odkliknout, že je konec. wow. už jsem nečekala, že se toho někdy dočkám :D