Karma

0.15

"Kdy mě seznámíš se svými kamarády? Potřebuju nové kamarády, když už tady není Lennie."

Seděli jsme v mém pokoji. Já byl na své posteli a Julian na Dmitriho, jako bychom se neznali. Ale pravda byla taková, že jsme se jen chtěli roztahovat.

Julian se uchechtl. "To nejsou mí kamarádi, věř mi."

"Ani jeden?" Povytáhl jsem obočí.

Zamyslel se a vtipně při tom nakrčil pusu. "Jeden. Možná dva."

Vždycky jsem měl z Julesových kamarádů respekt. Ale bez Lennie tady doslova abstinuju, protože potřebuju někoho, s kým se nelíbám každou milisekundu. Samozřejmě nic proti tomu, já to popravdě zbožňuju. Proto se chýlím k takovým zoufalstvím, jako je ptaní se Juliana, aby mi doslova sehnal kamarády.

"No vidíš. Doufám, že nejsou děsiví, jako ostatní z tý tvý party," odfrkl jsem si a Julian se pousmál. Posunul se na Dmitriho posteli dopředu, pak se postavil a s žuchnutím dopadl vedle mě.

"Kdo je děsivý? Já jsem taky děsivý? Teď jsi mě normálně urazil." Nakrčil uraženě obličej, ale já viděl jak mu cukají koutky, aby se nerozesmál. Položil jsem mu ruku na stehno a prstem začal dělat malá kolečka.

"Vážně, Julesi? Měl bys vědět, že ty jsi ten nejděsivější ze všech," prohodil jsem, odtrhl jsem pohled od koleček a koukl se na něj. Nebyl nejděsivější, ale nejkrásnější.

Julian na mě taky mrkl, než se odrazil od postele, přehoupl se a skončil mi na klíně. Zvedl jsem pohled, abych mu viděl do očí. Chvíli jsme se na sebe jen dívali, v téhle divné pozici, než Julian pomalu zvedl ruku, položil mi ji zezadu na krk a pak si mě přitáhl k sobě.

Nesnáším, ale zároveň miluju Juliana za to, jaký je. Tohle bylo něco dokonalého, co bych se já nikdy neodvážil udělat, a za to se každý večer mlátím hlavou o stěnu. Ne doslova. Julian byl prostě romantik, zatímco já byl podělaná karma, která v několika ohledech měla nerozvinuté city, nebo co.

V břiše se mi rozletělo milion motýlků, což jsem až nebyl schopný snést. Julianovy rty se na těch mých pohybovaly sebevědomě a zkušeně. I druhou ruku mi položil za krk, zatímco já ho objal, aby mi byl blíž.

Nakonec se to zvrhlo více, než jsme nejspíš oba plánovali. Skončil jsem na posteli na zádech, Julian na mně, a jeho řetízek mě šimral na hrudi, zatímco mě líbal na krku.

Proto jsem potřeboval kamarády. Konverzace s Julianem vždy skončila podobně.

Měl jsem zavřené oči, ale cítil jsem, jak Julesovy polibky najednou přestaly a mnou projela husí kůže, jelikož jeho tělo bylo najednou pryč. Otevřel jsem oči; Julian stál vedle postele a usmíval se.

"Co je?" zeptal jsem se zmateně a posadil se.

"Chtěl jsi kamarády? Jdeme ti najít kamarády," ušklíbl se. Hned si to vypochodoval z pokoje. Hlasitě jsem si povzdechl a svalil se zpátky na polštář. Až když jsem uslyšel Julianovo vyjeknutí, vstal jsem. Jules přiběhl zpátky do pokoje celý vyděšený.

"Copak?" zeptal jsem se neutrálně. Julian se rychle obhlédl.

"Právě na mě spadl pavouk," zamumlal tak rychle, až jsem mu málem nerozuměl. "Takovej ten velkej, nechutnej. Prosím tě, řekni mi, že jsem ho setřásl." Stál jako přimrzlý a vyděšeně se na mě koukal.

Urovnal jsem si tričko, které mi Jules před chvíli vytáhl nahoru a pak i vlasy. Dával jsem si na čas. "Myslím, že máš něco na rameni."

Julian začal skákat jako blázen a ohánět se rukama, až jsem musel o krok ustoupit. Pořád při tom opakoval ne ne ne ne ne, i když mu to nějak nepomáhalo. Po chvíli jeho šílenství mi ho začalo být líto, tak jsem ho chytil za ramena a se smíchem zastavil. "Řekl bych, že už bude pryč," řekl jsem pomalu, a pak vzal do ruky chuchvalec nití z jeho ramena. "Tohle jsi měl na rameni, ne pavouka."

Viditelně si oddechl. "Co jsem komu proboha udělal."

"Karma je svině, co? To máš beztak za to, jak si mě teď nechal na tý posteli," podotkl jsem.

Věděl jsem, že má Jules fóbii z pavouků. A věděl jsem, že na chodbě je jich požehnaně. Jsem ten nejhorší přítel na světě.

Julian obvolal ty dva kamarády, o kterých tvrdil, že je bezpečné je poznat. Proto jsme byli už na cestě ke školnímu bufetu, což byla restaurace podobná těm, které bývají na benzínkách.

Jeden z nich, ten menší, byl hubený a snědý, na hlavě měl doslova hnízdo. Tipoval jsem to na nějaké latinské kořeny. Ten vyšší mi hodně připomínal Tatea z American horror story. Byl i oblečený celý v černém. Hned mě zamrazilo na zádech.

"Ten menší se jmenuje Juanpa," zašeptal ke mně Julian, když jsme se k nim blížili. "Jeho rodiče jsou Mexičané, ale on žije odmalička v Americe. Ten druhý je Ashton. Nevím, co bych ti tak o něm řekl."

Mohl o něm říct, že postřílel půlku školy, když je to Tate, ne? Bože, moc se dívám na seriály.

Přikývl jsem, jakože beru na vědomí. "A vědí, že jsi gay?"

Julian rychle zavrtěl hlavou, jelikož jsme byli už téměř u nich. Seděli v jednom z boxů vedle sebe a nám s Julesem nechali místo naproti.

Nenechal jsem na Julianovi, aby nás seznámil. Když jsem věděl už jejich jména, hned po pozdravu jsem se představil. "Jsem Daniel, Julesův kamarád," řekl jsem, abych jim neprozradil Julesovo tajemství. Jak jsem zjistil, Julian to od toho, co to řekl tátovi, neřekl nikomu (kromě mě, samozřejmě). Myslím, že se bojí, že lidé budou reagovat stejně. "Julian mi o vás už říkal, ty jsi Juanpa a ty Ashton, že?"

K mému překvapení mě Julian chytil za ruku, kterou jsem ťukal o stůl, aby ji zastavil, a zasmál se. "Dělá si z vás srandu," podíval se na kluky, "Daniel je můj přítel." Trochu zděšeně jsem se na něj podíval. To jim oznamuje jen tak?

Juanpa i Ashton se na nás trochu zaraženě podívali. Pak se Juanpovy oči rozšířily a usmál se. "Sakra, že já to tušil. Vidíš?" podíval se na Ashtona. "Měl ses se mnou vsadit, teď bych byl v balíku."

Jules se plácl do čela. Já a Ashtonem jsme se zasmáli.

"Julian nám volal, že prý nutně potřebuješ kamarády, jo?" koukl se na mě Ash a já se místo odpovědi vražedně podíval na Juliana. Ten pokrčil rameny.

"Oh Bože, tak teď je to trapný," zamumlal jsem a kluci se rozesmáli.

"Prosím tě," vyjekl Juanpa. Hned na začátku jsem si všiml, že mluví strašně nahlas. "Dneska jdeš s námi do klubu. Ať se ti to líbí nebo ne. Julian jde taky, že?" Podíval se na něj.

"Jestli půjde Daniel, tak proč ne? Bude sranda."

Popravdě - nikdy jsem v pořádném klubu nebyl. Pokud se nepočítají koncerty nějakých malých skupin, které se v klubech odehrály. Ash i Juanpa mi přišli v pohodě a jestli tam bude Jules, neměl bych se ničeho bát.

"Dobře," odpověděl jsem nakonec a díval se při tom do Julianových očí. Vděčně se usmál. Nejspíš byl za mě rád, že jsem si našel kamarády, i když mi je vlastně dohodil on sám.

"Bože, teď chci nějaký šíleně pálivý mexický salát, jinak umřu hladem," vydechl Juanpa, vyklouzl z boxu a šel nám všem objednat šíleně pálivý mexický salát. Šlo poznat, že má rodiče z Mexika, jelikož to s ním nic nedělalo. Zatímco já myslel, že umřu na místě z toho všeho koření.