Karma

0.22

Několikrát jsem otevřel pusu a zase ji zavřel. Nevěděl jsem, co dělat. Nevěděl jsem, co mám říct nebo udělat, abych ho donutil z té střechy slézt. Nikdy se mi nic takového nestalo, ale také nikdy jsem nikomu nepřál nic takového.

A teď tady Julian stál na pokraji smrti. A já netušil, jak ho zastavit.

Srdce mi bilo jako splašené, hlava se mi neustále točila a udělalo se mi špatně. Přišlo mi, jako bych byl já ten, který stojí na okraji.

V hlavě jsem viděl padajícího Juliana. Nebylo to až tak vysoko, jako by skákal z třiceti patrového paneláku, ale i těchto patnáct metrů stačilo k tomu, aby byl mrtvý nebo měl následky do konce života.

Zatřepal jsem hlavou, abych si vyčistil hlavu. Teď potřebuju myslet jasně. "Juliane, slez. Myslím to vážně." Doufal jsem, že když ho budu prosit nebo mu to nakážu, ta 'karma síla' zmizí. Nestalo se.

Jules se pootočil zpátky, až stál znovu zády ke mně, ale ruku měl stále nataženou. Udělal jsem krok k němu, který neviděl. "Mysli na Grace a Lily. Jak by je to zničilo. Na svou mámu, Henryho... I tvého vlastního otce by to mrzelo," odmlčel jsem se. "Mysli na mě."

Slzy mi zoufale tekly po tváři. Julesův dech se nezklidňoval, ale přidával na rychlosti. Bál jsem se, jelikož brečel natolik, že nemohl ani vidět. Bál jsem se, že udělá krok, který by neviděl.

"Myslím na ně. Myslím na tebe. Ale já Lexi málem zabil!" vykřikl. "Co já vím, třeba teď jede v sanitce už mrtvá!"

Nepoznával jsem ho. Tohle byla moje karma, ne Julian. Stála přímo přede mnou a smála se mi do obličeje, jak bezmocný jsem.

"Julesi, prosím," vysoukal jsem ze sebe. "Lexi je v pořádku. Stabilizovaná."

Stáli jsme na druhé straně budovy, než parkovala auta policie. Byl jsem na to úplně sám.

Julian vrtěl hlavou a díval se dolů pod sebe. Kdyby opravdu chtěl skočit, už by to udělal. Tady šlo vidět, co moje schopnosti dokáží, šlo vidět, jak s tím Julian bojuje a doopravdy skočit vůbec nechce. Možná že pomáhalo to, jak jsem ho prosil.

Pak mě něco napadlo. Ten strach, který jsem cítil, ta nevolnost a točení hlavy. Tohle bych necítil jen tak pro někoho. Vzpomněl jsem si, jak jsem nikdy nedokázal ublížit mým rodičům, i když jsem jim přál třeba jen vylité kafe. Ono to prostě nešlo.

Udělal jsem jeden nenápadný krok dopředu. Stál jsem od něj necelé čtyři metry. "Julesi," zavzlykal jsem, když jsem uviděl jeho vyděšený výraz z toho, jak blízko mu už jsem. "Chci se s tebou jen rozloučit. Prosím. Jen jednu pusu a nechám tě."

Nemohl jsem uvěřit, že jsem to právě řekl. Jako bych mu dával povolení.

Když jsem udělal další krok, Julian mě nechal. Pak i další a další, až jsem stál úplně vedle něj a držel ho za ruku.

Mohl jsem ho strhnout dolů. Ale Julian je třikrát silnější než já, takže by se možná pak akorát naštval, praštil mě a opravdu by skočil. Teď jsem jen potřeboval přetrhnout tu sílu, která ho nutila skočit. Tamto jsem si nechával jako plán B.

Nedíval jsem se dolů, protože se zatraceně bojím výšek. Juliánův obličej byl takhle zblízka ještě více zoufalejší, než předtím. Ničilo mě dívat se na to, co mu dělám.

Objal jsem ho a zavřel oči, abych neviděl tu výšku. Chvíli jsem tak stáli uprostřed noci, kdy pod námi jela auta překročenou rychlostí.

Pak jsem ho pustil a přitiskl mé rty na jeho. Naše tváře byly vlhké od slz, takže to byl strašně divný pocit, ale v hlavě mi stále běhalo to, že každou chvíli může skočit. Takže jsem ho líbal se vším, co jsem měl.

Jules byl nakonec ten, kdo se odtáhl, ale stále jsme se opírali čely. Teď byla ta správná chvíle. Říct mu to, čím jsem si pořád nebyl jistý.

"Miluju tě, Juliane. Já tě miluju. Prosím."

Julian se se zmatením odtrhl, až začal na okraji vrávorat a nemohl udržet rovnováhu. Zaskočil jsem ho, takže jsem spojil oba mé plány dohromady a přece jen ho z okraje odstrčil, protože by jinak spadl.

Nevím, jak se mi to povedlo, ale nakonec jsme oba dopadli na tvrdou zem kousek od okraje. Pohotově jsem vzal Julese za triko, odtáhl ho ještě dál a chytil tak pevně, aby neměl šanci se vykroutit a jít zpátky. Kupodivu jsem ale cítil, jak se mi v náruči uvolnil a jeho dech se pomalu ale jistě začal zklidňovat.

Byl zmatený. Ale ne tak, jako předtím, teď byl opravdu zmatený zmatený. Pustil jsem ho a Julian otočil hlavu ke mně.

"Co..."

Nepokračoval, protože nesjpíš nevěděl co říct. Takže jsme na tom byli stejně.

"Panebože," vydechl po chvíli. Přebíhal pohledem mezi mnou a okrajem střechy. "Já... Danny, nevím, co mě to popadlo. Sakra, vždyť... já nechtěl skočit. Vážně. Panebože. Omlouvám se, strašně moc se omlouvám."

Naprosto bezdůvodně (z Julianova pohledu) mi vytryskly další slzy. Celý od slz jsem se zasmál a znovu ho objal.

Fungovalo to. Ono to fungovalo.

Když stál na tom okraji střechy a šlo mu o život, konečně jsem si uvědomil, jak moc ho miluju. Tak jako moje karma schopnosti nefungují na mou rodinu (nejspíš nedokážu ublížit lidem, které miluju), přestalo to působit i na Julese.

Julian byl od teď v bezpečí.

"Strašně moc se omlouvám," mumlal mi stále dokola do ramene a brečel. Neměl jsem odvahu mu říct, že za nic nemůže. Pokazil bych to. Pokazil bych celý náš vztah.

Ale i tak jsem věděl, že dřív nebo později mu to budu muset říct. To, co dokážu. Nemůžu mu takhle lhát a vystavit ho a jeho rodinu takovému nebezpečí, které představuju, měla by to být jeho volba.

Nedokázal jsem na to myslet. Tohle mu řeknu až přijde lepší čas. Teď jsem chtěl jen sedět a mačkat k sobě zdravého Julese.