Karma

0.21

O několik hodin později jsme šli s Julianem ruku v ruce směrem ke klubu. Vedle nás šli ještě Juanpa, Ash a jeho sestra Lexi. Nešli jsme do toho samého jako minule, protože podle Juliana je to posel špatných zpráv. Jak se ale ukázalo, to jsou nejspíš všechny kluby, ale o tom později.

U klubu nebyla žádná fronta, ale zevnitř byl už zaplněný. Okamžitě jsem se rozkašlal z toho kouře všude kolem, až mě Jules musel poplácat po zádech. Vděčně jsem se na něj usmál.

Juanpa okamžitě zamířil k baru a objednal pět skleniček tequily. "Na Julianova bráchu," zacvrlikal (jakože doslova) a všichni jsme si ťukli. Držel jsem Julese kolem pasu, on držel mě, všichni jsme se smáli a bylo to dokonalé.

O pár hodin později se všechno změnilo.

Julian měl od té první tequily už jen málo alkoholu, já o něco víc a Juanpa s Ashem a Lexi byli na mol. Smáli jsme se s Julianem, když jsme je tahali ze země a snažili se je posadit, ale vždy se znovu zhroutili. Nakonec Ashton prohlásil, že potřebuje na záchod. Julian se dobrovolně nabídl, že půjde s ním, aby nepadal lidem pod nohy.

Juanpa se mezitím na sedačce připlácl k Lexi a něco jí šeptal do ucha, z čehož jsem usoudil, že z toho něco bude. Uchechtl jsem se a raději jsem odvrátil zrak.

Když se Jules s Ashem dlouho nevraceli, rozhodl jsem se, že jim půjdu naproti. Otočil jsem se k Juanpovi. "Hlídej ji," řekl jsem rázně, ale on se rozesmál. Protočil jsem očima. "Myslím to vážně. Jdu najít Ashtona a Julese."

Přikývl. Nejspíš mě na vědomí bral. Vydal jsem se k záchodům, které byly blíž. Procpal jsem se mezi líbajícími páry všeho druhu, přeskočil hromádku zvratků, ale Ashe s Julianem jsem nikde neviděl. Vydal jsem se k druhým záchodům.

Jelikož už tomu bylo třicet minut, co odešli na záchod (i to prodírání mezi lidmi zabere trochu času), trochu mě znervózňoval fakt, že ani na druhých záchodech nebyli. Než jsem se probojoval zpátky k místu, kde jsem nechal ty dva opilce, uběhlo dalších deset minut. Ani oni tam už ale nebyli.

Vytáhl jsem telefon, i když mi bylo dopředu jasné, že je to marné. Jules to v tomto randálu slyšet nemohl.

Dalších dvacet minut jsem se přecpával mezi lidmi a hledal kohokoli. Buď se jim něco stalo nebo mě Julian právě taky hledal, takže jsme se stále míjeli. Doufal jsem v tu druhou možnost.

Zrovna jsem kontroloval hodiny, abych zjistil, že Jules zmizel před hodinou, když několik lidí po celém klubu začalo křičet. Byli tak hlasití, že to překřičelo i tu šílenou hudbu. Nebyl to jekot ve smyslu zábavy, ale bohužel ten zděšený.

Začal jsem se prodírat před holčičí záchody, odkud křik přicházel. Srdce mi bylo jako splašené a v tu chvíli jsem usoudil, že nenávidím kluby. Prostě nenávidím, nenávidím, nenávidím.

Na podlaze před záchody ležela dívka a už ji obklopovali další dva kluci a gorila z ochranky, která už volala sanitku. Chvíli jsem zaostřoval a pak se jeden z těch kluků odklonil pro balíček prášků ležících vedle, takže jsem uviděl její obličej.

Lexi.

Oči měla zavřené, na hlavě ránu nejspíš z toho, jak upadla. Kolem úst se jí začala tvořit pěna.

"Panebože," ozvalo se vedle mě. Hudba už ztichla, všichni se nahrnuli sem. Další týpek z ochranky začal lidi odhánět. "Vždyť to je Lexi."

Otočil jsem se. Za mnou stál Julian, oči vytřeštěné, ale hlavně, že byl v pořádku. Okamžitě jsem ho obejmul.

"Bože můj, ty jsi mě zase vyděsil," zamumlal jsem. Julian byl jako zkamenělý. Očima provrtával chlapíka, který držel ten balíček léků, který vedle Lexi našli. Dolní ret se mu třásl.

Za chvíli přijela sanitka a lidi se rozešli. Já, Jules i Juanpa, který se objevil kdo ví odkud, jsme zůstali s Ashem, který si pořádně ani neuvědomoval, co se stalo. Juanpa přes něj přehodil deku, kterou mu saniťáci dali a čekali, až pro ně přijede z nemocnice další auto, aby mohli jet s Lexi. S Julesem jsme seděli vedle nich, i když jsme neměli v plánu do nemocnice jet.

Bylo ticho. Nikdo se neodvážil promluvit.

V duchu jsem proklínal tu osobu, která Lexi prášky dala. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval, aby třeba skočil z budovy, i když jsem věděl, že to nepomůže. V klubu nezůstal už téměř nikdo. Právě to tu prohledávala policie kvůli kontrole.

Po několika dalších minutách se Julian zvedl. "Musím na záchod. Jakože fakt nutně."

Automaticky jsem si stoupl. "Je ti špatně? Mám jít s tebou?"

"Ne," zavrtěl hlavou. "Je mi trochu špatně, ale zvracet nebudu. Hned jsem zpátky."

Váhavě jsem přikývl a posadil se zpátky vedle tiše vzlykajícího Ashe. Juanpa mu stále beze slova držel deku kolem ramen. Pak ale na chvíli zvedl pohled.

"Šel bych za ním," poradil mi. "Třeba je mu opravdu blbě."

Zkousl jsem si spodní ret ve znaku, že přemýšlím. "Budete v pohodě?" zeptal jsem se jich před tím, než jsem se vydal k záchodům. Juanpa mě ujistil, že se o Ashe postará.

Všichni jsme byli opilí. Ale na nikom to najednou nešlo poznat.

Došel jsem na ty samé záchody, kde ještě před necelými dvěma hodinami ležely ty zvratky. Už byly ale uklizené a podlaha se kupodivu leskla. "Julesi?" zavolal jsem.

Nedostávalo se mi odpovědi. Opět. "Juliane?" zkusil jsem to znovu, ale opět nic. Nakoukl jsem ze spodu do kabinek, ale všechny byly prázdné.

Pak jsem si všiml dveří s nápisem Vstup zakázán. A ty dveře byly otevřené.

Vešel jsem dovnitř a vyběhl schody nahoru. Na konci schodiště mě čekaly další kovové dveře, které jsem otevřel s takovou nervozitou, že jsem je div nevyhodil z pantů.

Ocitl jsem se na střeše. A Jules tady byl taky, ale v pozici, kvůli které se mi zamotala hlava, moje srdce se roztříštilo na milion kousků a já ucítil takový strach, jako snad nikdy v životě.

Julian stál na okraji střechy. A vypadalo to, že se chystá skočit.

"Panebože, Julesi, co to do prdele děláš?" vypadlo ze mě a hned jsem se k němu rozběhl. Když Julian uslyšel můj hlas, otočil se a zastavil mě mávnutím ruky a slovy: "Stůj. Prosím tě stůj, jinak já vážně skočím."

Cítil jsem, jak se hluboko ve mně tvoří slzy. Vrtěl jsem hlavou. "Julesi, slez. Prosím tě, slez."

Julian divoce dýchal. Všechny vlasy mu padaly do obličeje, ale neodpovídal. Stál až moc nebezpečně na kraji, jednu ruku nataženou ke mně, aby mě zastavoval.

"Proč to děláš?" zeptal jsem se. První slza opustila mé oko. "Neděs mě a slez. Prosím. Já... tě nechápu."

Julian se ke mně pootočil a už to vypadalo, že sleze, ale v tu chvíli vybuchl a začal brečet. "Proč to dělám? To nechceš vědět."

Pokusil jsem se o krok přiblížit, ale Julian mě rukou opět zastavil. Nepoznával jsem ho. Tohle nebyl můj přítel. "Chci," vysoukal jsem ze sebe. "Slez dolů a řekni mi to, prosím."

Julian se zhluboka nadechl a nakonec zakřičel: "To já jsem dál Lexi ty prášky! To kvůli mně je málem mrtvá!"

Zatmělo se mi před očima. V duchu jsem proklínal tu osobu, která Lexi prášky dala. Pořád dokola jsem si v hlavě opakoval, aby třeba skočil z budovy, i když jsem věděl, že to nepomůže. V klubu nezůstal už téměř nikdo.

Zůstal. A v tu chvíli, kdy jsem tohle v hlavě vyslovil, seděl vedle mě.

Julian stál na kraji střechy, protože jsem mu to nakázal. A nikdy se mi ještě nestalo, aby se nevyplnilo to, co jsem kvůli své karma schopnosti chtěl, aby se stalo.

---

tohle je jedna z mých oblíbených kapitol, hehe