Karma

0.36

Další týden jsem trávil jen tím, že jsem chodil na přednášky a semináře, na procházky, do obchodu, kamkoliv a snažil se trestat lidi mými schopnostmi.

Mými neexistujícími schopnosti. Protože nenastal jediný případ, kdy by se mé přání o trestu vydařilo. Bylo to vážně pryč jen tak?

Dobře, jen tak to nebylo. Doslova jsem se pokusil si vzít život. Slitovala se karma nade mnou? Osvobodila mě?

Nechtěl jsem dělat unáhlené závěry. Tu a tam jsem stále zkoušel někoho potrestat, i když dnů bez jediného povedeného výsledku přibývaly. Přesto jsem byl stále na vážkách, jestli se můžu se svou schopností konečně nadobro rozloučit.

Byla mou součástí roky. Neznal jsem nikoho jiného, kdo by to také dokázal. Bylo zvláštní o to přijít ze dne na den. Proto i tak nějak neuvěřitelné.

Proto byl i můj vztah s Julianem nadále křehký. Měl jsem jedinou zásadu, a to, že s nikým nebudu ve vztahu, pokud má karma nezmizí. Julesovi jsem už jednou málem ublížil, málem ho zabil. Jak dlouho by trvalo, než bych nechtěně ublížil někomu, koho má rád?

Obdivoval jsem ho, že to se mnou ještě nevzdal. Každý den se ptal, jestli se mi podařilo někoho potrestat. Vždy se lehce usmál, když jsem mu upřímně řekl, že ne. Když odjel za svou rodinou na pár dní, každý den mi psal, aby dostal odpověď. A když se vrátil, řekl jsem si, že na to všechno už kašlu.

Až moc dlouho jsem ho zanedbával, choval se k němu hnusně. Jules rozhodně nebyl člověk, který by si to zasloužil. Proto jsem v den jeho návratu od rodiny koupil kytku a vydal se na vlakové nádraží v čas, ve který měl přijíždět, jak se mi nenápadně povedlo zjistit.

Byl jsem nervózní, jako by mezi námi nic nebylo a já se ho měl zeptat na první rande, kdy jsem si nemohl být jistý odpovědí. Neustále jsem si musel opakovat, že je to Jules, že spolu už historii máme, že poslední týdny jen čeká, až se vzpamatuju. A já se konečně vzpamatoval.

Přesto jsem se bál, že třeba vystoupí z vlaku a bude držet za ruku někoho jiného. Že mi řekne, že na mě čekal až moc dlouho. Že těch pět dní, co jsme se neviděli, ho donutilo přemýšlet. Až moc jsem nad tím přemýšlel, ale nemohl jsem si pomoc.

Když vlak přijel, začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Netušil jsem, kde vystoupí, a vlak byl dostatečně dlouhý na to, aby mi prostě zmizel. On mě tady neočekával, všechno záleželo na tom, jestli si ho všimnu.

"Pro koho máš tu kytku, abych ze žárlivosti mohl dát někomu facku?" ozvalo se za mnou najednou.

Díval jsem se na špatnou stranu. Když jsem se otočil, Julian stál za mnou s úšklebkem na tváři. Přes rameno měl tašku s věcmi.

Oddechl jsem si. Většina nervozity odpadla, protože byl to přece Julian. Kluk, kterého jsem miloval.

Nedal jsem mu tu kytku hned. Jako první jsem ho objal. Smáčkl jsem ho, až skoro nemohl dýchat. "No konečně," řekl a omotal ruce kolem mě zpátky.

Zavřel jsem oči. "Moc se omlouvám za to, jak jsem se poslední dobou k tobě choval," zašeptal jsem, i když se mi to říkalo těžko. Omluvy nikdy nebyly mou silnou stránkou.

"Takže ta kytka je pro mě?" odpověděl Julian a tím mě rozesmál. Dle jeho obličeje, když jsem se od něj odtáhl, to byl taky jeho cíl.

"Samozřejmě. Pro koho jinýho?"

"Co já vím, na koho tady čekáš?"

Protočil jsem očima a konečně mu ji dal. Bylo to na mě strašný klišé, ale věděl jsem, že taková gesta fungují. Aby toho Julian netáhnul tolik, vzal jsem tašku s věcmi. Když jsem si ji přehodil přes rameno, natáhl jsem se po jeho ruce, propletl si s ním prsty. Po dlouhé době, chybělo mi to. Nakonec jsem se i naklonil a alespoň krátce ho políbil. Už jsem si ani nepamatoval, kdy jsem naposledy inicioval polibek.

"Takže jsme v pohodě?" zeptal jsem se.

"Neřekl jsem, že ti odpouštím," namítl Jules. "Sice jsem na tebe čekal jak vůl, to ale neznamená, že mě neranilo vše, co se mezitím dělo."

Mohlo mi být jasné, že mi jen tak neodpustí nebo že to nechá jen tak být. A byl jsem za to rád. Kdyby se naše role prohodily, dávno bych to s ním vzdal. Nevydržel bych takové chování a jeho neustálé odmítání pomoci.

"Můžu ti to nějak vynahradit?" zeptal jsem se opatrně.

Jules se lehce pousmál. "Takže už jsi smířený s tím, že jsou tvé schopnosti pryč? Že můžeme být spolu?"

"A-asi jo."

"Tak mi to vynahradíš tím, že už se nikdy takhle nezachováš. Žádné distancování se, žádné rozchody, žádné..." Odmlčel se. "Žádné sebevraždy."

Nasucho jsem polkl. "Co když se to vrátí?"

"Rozejdeš se se mnou znovu?" zastavil se. "Jestli očekáváš, že bys to mohl mezi námi znovu ukončit... Nevím, jestli mám na to ještě nervy, Danny." Pustil mou ruku. "Jestli to očekáváš, není asi dobrý nápad, abychom začali znovu. Ale jestli se to vrátí, byl bych tady pro tebe. Jako tvůj přítel."

Chápal jsem ho, samozřejmě, že ano. Už tak jsem ho obdivoval za to, co se mnou vydržel. Nemohl jsem ho vystavovat tomu znovu po tom, co bych mu dal naději, že všechno je a bude v pořádku.

Celou dobu jsem se snažil nechovat lakomě. Myslet na ostatní, myslet na jejich blízké a to, jak by je moje přítomnost mohla ohrozit. Tak jsem se poprvé lakomě zachoval. A vypadalo to, že to Jules uvítal. "Nerozejdu," řekl jsem pevným hlasem. "Chci zpátky to, co jsme měli. A myslím to vážně."

Jules se usmál. Pak se natáhl ke mně on a spojil naše rty v o něco delší polibek. V tu chvíli jsem začínal přemýšlet nad tím, jak mi tohle nemohlo chybět. Jeho polibky, jeho doteky, vše mě uklidňovalo. Nejspíš jsem byl tak v depresi, že jsem si to ani neuvědomoval.

Prošel kolem nás nějaký muž. "Teplouši," zasyčel na nás. Automaticky jsem se odtrhl, podíval jsem se na něj, vyslovil v hlavě tu kletbu, ať se mu něco stane. A nezbývalo mi nic jiného než sledovat, jak pokračoval v chůzi v poklidu dál.

"Zase jsi to udělal, že?" zeptal se Jules.

"Jo. A zase se nic nestalo."

Julianovy prsty opět vklouzly mezi ty mé. "To je dobře. Nemůžu uvěřit, že se bojím našeho rozchodu kvůli nadpřirozené síle, ó můj bože."

Oba jsme se rozesmáli. Vydali jsme se na kolej. I když mi Jules každou chvíli dával sežrat mé chování vůči němu, abych jen tak nezapomněl, po několika týdnech jsme se spolu vyspali. Když jsme pak leželi v objetí spolu v posteli, ještě párkrát jsem se mu omluvil. "Chyběl jsi mi. I když to tak nevypadalo," řekl jsem nakonec.

"Taky jsi mi chyběl. I když jsi byl celou dobu vedle mě," odpověděl a já samozřejmě hned věděl, co tím myslí. Byl jsem vedle něj fyzicky, ne psychicky.

Přitáhl jsem si ho k sobě. Miloval jsem, jak naše těla do sebe zapadala jak skládačka. Tu noc jsme konečně spali opět na jedné posteli jako za starých časů.

-

příští kapitola poslední? 🤔