Karma

0.12

Cesta tam musela být pro Dmitriho hodně bolestivá. První hodinu jsme jeli v pohodě, ale v poslední půlhodině jsme chytili zácpu. Velkou zácpu, takže jsme k jeho rodině přijeli po dvou hodinách.

Tolik svých 'karma schopností' v tak krátkém časovém úseku jsem snad ještě nepoužil. Vylil jsem na Dmitriho pití. Několikrát se praštil o okénko. Když si četl (četl Hru o trůny, takže si asi umíte představit, jak velká kniha to je), nechal jsem tu knihu, aby mu spadla na koule.

Vysadil jsem Dmitriho dva baráky od toho jeho, abych měl jistotu že mě jeho rodina nezdrží. Pak jsem se vydal po dálnici zpátky.

Když jsem projížděl kolem zácpy, která se táhla v druhém směru, vytáhl jsem z kapsy mobil a dal ho na stojánek na kapotě. Vytočil jsem Julianovo číslo a dal vyzvánění na reproduktor.

Nervózně jsem si skousl ret. Jestli pojedu tímhle tempem, nestihnu deset minut filmu. Což není tak strašné, ale pořád to znamená to, že tam Julian bude sám sedět a čekat na mě. Ta představa mě trochu děsila a hlavně mě z ní bolelo u srdce.

Ale Julian to nebral. Pravděpodobně chystal deku a jídlo na dnešní kino, na které možná ani nedorazím.

Tipl jsem hovor a raději připojil mobil k rádiu, abych si mohl pustit vlastní písničky. Třeba si budu zpívat a tím dostanu z hlavy obrázek osamoceného Juliana, jak brečí při potápění Titanicu.

Už to vypadalo, že všechno půjde v pořádku. Byl jsem deset minut od kampusu (a od začátku filmu) a měl sjet z dálnice, jenže ten sjezd byl pryč. Doslova se vypařil a místo něj byla značka 'Omlouváme se za způsobené problémy. Probíhá rekonstrukce."

Naštvaně jsem praštil do volantu a zakřičel tak, že jsem byl hlasitější jak ty písničky. Byl tady druhý sjezd, ale to znamenalo dalších pět minut, než k němu vůbec dojedu a tak dalších dvacet, než se vyprdolím z centra. Tím prvním sjezdem bych byl hned u kampusu.

Znovu jsem se pokusil vytočit Julianovo číslo, ale stále to nebral. Připadalo mi, že se každou chvíli rozbrečím. Co když to nebral schválně?

Byl jsem stále nervóznější, protože hodiny přede mnou mi stále připomínaly, jak meškám. Deset minut. Dvacet minut.

K mému štěstí neštěstí jsem se dostal ze zacpaného centra o deset minut později, než jsem předpokládal. Třicet minut. Normálně bych si stěžoval na karmu, ale nic takového bych sobě ani Julianovi neudělal. Vždycky jsem říkal, že existuje nějaká vyšší moc, která trestá i karmu.

Abych se dostal co nejdříve do kampusu, musel jsem shodit z kola jednoho nevychovaného kluka, který jel uprostřed silnice a nechtěl mi uhnout a donutit jednu holku, aby svým autem ťukla do jiného, protože by mi pak sebrala parkovací místo. Vím, že jsem byl strašně zlý, ale v hlavě jsem si pořád opakoval, že to dělám kvůli Julesovi.

Přišel jsem s čtyřiceti pěti minutovým zpožděním. Za tu dobu jsem Julesovi volal přibližně pětkrát, ale nebral mi to.

U pokladny jsem jen proklouzl. Ten kluk, co prodával lístky, stejně usnul, takže si mě nevšiml.

Hned ale jak jsem uslyšel zvuky kina (což bylo už několik set metrů od místa konání), mi bylo jasné, že to Titanic není. Protože to, co jsem slyšel, jsem viděl tolikrát, že bych to zvládl odříkávat s nimi. Chvíli jsem se bál, že jsem přišel do jiného kina, ale pak jsem uviděl Julianovy ohavné polštáře na piknikové dece. Julian tam ale nebyl.

Podíval jsem se na plátno. Přišel jsem ve chvíli, kdy Locika zpívala I See the Light. Na vlásku jsem miloval, stejně jako další filmy od Disneyho.

Pak jsem se ale znovu podíval na místo s těmi ohavnými polštáři. Jules tady nebyl a já tam jen stál jak úplný debil a snažil se vymyslet, co dál. Julian by tady své polštáře přece jen tak nenechal.

A pak se stalo to nejhorší. Ze záchodu vyšla postarší paní se svým pravděpodobně vnoučetem a posadili se na to místo. V tu chvíli mi došlo, že to nejsou Julianovy polštáře. Ale když jsem se rozhlédl, Julese jsem neviděl. To znamenalo, že musel odejít.

Zhluboka jsem se nadechl, prohrábl si vlasy a má mysl se trápila nad tím, jak teď musí být Julian zklamaný. A ještě aby toho nebylo málo, tak mi došlo, že mé telefony určitě nebral schválně. Alespoň ty poslední, kdy si uvědomil, že jsem ten nejhorší člověk na světě.

Otočil jsem se zpátky k východu. Cítil jsem, jak se v mém nitru sbíhají slzy, ale věděl jsem, že brečet nebudu. Byl to jen ten příšerný pocit bezmoci, kdy nemáte ani na to, abyste brečeli.

Už jsem procházel kolem spícího prodavače lístku, když jsem uslyšel za sebou někoho běžet a než jsem se stihl otočit, vzal mě ten někdo za ruku, zastavil a otočil k sobě.

Můj pohled se setkal s jeho. A já bych v tu chvíli byl schopný začít tančit nadšením, že neodešel. Raději jsem to ale neudělal.

"Ty jsi pořád tady," vydechl jsem a k mému štěstí (dneska snad jedinému) se Julian usmál. Pustil mě.

"Jo, jsem pořád tady. Promiň, bavil jsem se vzadu s Martym, takže si mě asi neviděl."

Nechápavě jsem se zasmál. "Ty se omlouváš mně? Děláš si srandu? Já-"

Julian mě přerušil a jednu ruku mi položil na rameno. "Vím, kam tím míříš. A neomlouvej se."

"Proč? Dlužím ti alespoň tu pitomou omluvu."

Julian zavrtěl hlavou. "Pomáhal si Dmitrimu. A navíc vím, jaké jsou silnice. Tak nějak od začátku mi bylo jasné, že to nestihneš. Proto jsem neodešel."

"Ale-"

"Pojď, hraje nám film," umlčel mě znovu, otočil se a propletl si se mnou prsty. V tu chvíli jsem si myslel, že omdlím, jelikož jsem nebyl schopný vydat ze sebe ani slůvko. Šli jsme ruku v ruce k místu, které jsem předtím ani nemohl vidět, jelikož bylo na kraji 'hlediště', z místa, kde jsem předtím stál, neviditelné.

"Proč vůbec dávají Na vlásku? Říkal jsi Titanic, ne?" zeptal jsem se ve chvíli, kdy jsme se posadili.

"Jsem vůl. Díval jsem se na program minulého měsíce. Doufám, že to nevadí."

"Nevadí," usmál jsem se. "Tak tu máme malé děti místo cucajících se párů, to je toho."

S Julianem jsme se hlasitě rozesmáli, až na nás začali ostatní lidé syčet. Byl jsem si jistý, že tenhle obrázek Julese se mi teď bude přehrávat v hlavě místo toho, kde sedí sám, protože jsem ho zklamal.

- - -

hahaha, vůbec nezapomínám na tenhle příběh, nene