Karma

0.35

Nebyl jsem schopný vstát z postele a jít do školy celý týden.

Julian kolem mě našlapával po špičkách. Pořád to mezi námi nebylo úplně vyřešení, ale já ještě ani neměl chuť něco řešit. Vynechával přednášky a když přece jen do školy musel, psal mi průběžně zprávy, jestli jsem v pořádku nebo něco nepotřebuju. Když zůstával se mnou na pokoji, hleděl si svého, ale věděl jsem, že by jen tak nikam neodešel, pokud by vyloženě nemusel, protože takhle na mě dával pozor.

Vždyť nemusel. Očividně jsem si stejně nemohl vzít život. Byl jsem zakletý navždy jako karma. A nesnášel jsem to.

Jednoho dne jsem ale nečekaně vstal. "Jdu se projít," oznámil jsem Julesovi.

Překvapeně vzhlédl. "Oh. Můžu jít s tebou?"

"Raději bych šel sám, jestli ti to nevadí," zamumlal jsem.

Julian přikývl, ale viděl jsem, že ho to nějak extra netěší. Znamenalo to, že budu mimo bezpečí pokoje bez jeho dohledu. Ale přišlo mi, že potřebuju nějaký ten čas o samotě, i když jsem věděl, že by na mě Julian nemluvil, kdybych nechtěl.

Tak jsem pokoj opustil. Strčil jsem si do uší sluchátka, i když jsem si žádnou hudbu nepustil, protože mě bolela hlava. Ale nechtěl jsem, aby na mě kdokoliv mluvil.

Šel jsem do parku u školy. Pohled jsem měl upřený na zem po celou dobu. Pak jsem se stavil do obchůdku pro něco sladkého, protože co bylo lepší na depresi než čokoláda? Nic.

Když jsem procházel kolem nápojů, všiml jsem si dvou kluků, kteří určitě nebyli plnoletí, jak si schovávají plechovky piva pod bundu. Nebylo to poprvé, co jsem něco takového viděl, a když jsem kolem nich procházel, hezky jsem jim popřál, ať je nějakým způsobem prodavač nachytá, že kradou pivo. Takhle jsem to řešil vždy, nebyla potřeba, abych přímo zasahoval. Moje úžasné karma schopnosti se přece o to dokázaly postarat samy.

Když jsem si vybíral čokoládu, pokukoval jsem po pokladně, jelikož oba kluci se vydali z obchodu pryč. Čekal jsem, že třeba zakopnou a jejich plechovky vypadnou. Že do nich někdo vrazí. Že to třeba prodavač zahlédl.

Ale nic se nestalo. Kluci urychleně prošli kolem pokladny a obchod opustili.

Zůstal jsem zaraženě stát s čokoládou, kteoru jsem nechtěl, v ruce. Nikdy se mi nestalo, aby se moje přikázání nenaplnilo.

Popadl jsem čokoládu, kterou jsem chtěl, a zaplatil. Doběhl jsem oba kluky do dostatečné vzdálenosti, aby ch je mohl potrestat znovu. Otevřeli si své plechovky piva a radovali se nad svým úlovkem.

Přál jsem si, ať zakopnou, ať do něčeho vrazí, ať se tu záhadně objeví policejní strážník a napomene je. Nic se ale nedělo.

Zastavil jsem se. Co se to dělo? Byly mé schopnosti pryč?

Otočil jsem se. Rozběhl jsem se zpátky na kolej, i když jsem plánoval svou procházku ještě prodloužit. Vtrhl jsem do pokoje jako neřízená střela, až jsem Julese vyděsil. Ten stál u okna, jako by mě snad vyhlížel. Nemohl mě ale vidět, protože jsem přiběhl zadním vchodem.

"Nefunguje to," vyhrkl jsem.

"Co nefunguje?"

"Moje karma. Zkoušel jsem potrestat dva malý kluky co kradli. Několikrát. Nešlo to. Prostě jako by byli imunní, nic se jim nestalo."

"Nemiluješ je třeba?" uchechtl se Jules. Nejspíš se snažil odlehčit atmosféru, ale na to nebyl prostor.

"Haha. Julesi, tohle je vážný."