Karma

0.20

Bylo tomu už pět dní, co se Dmitri vrátil. A řekl bych, že pro něj byly tyto dny peklo, samozřejmě díky mně.

Díky třešničce na našich dveřích jsem otevřel už třem holkám, které hledaly Dmitriho a myslely si, že jsem to já. Jedna z nich se po mně začala i sápat. Nevím, jestli je v těch klubech taková tma, jinak si nedovedu představit, proč si mě s ním pletou (díky jeho vlasům, že) nebo proč ho vůbec podruhé vyhledávají.

Za to si vysloužil, že díky mojí karma schopnosti ztrácí na všechny ty holky čísla. Dále jsem ztratil jeho zápisky z přednášek kvůli nepořádku, který mi nechává na posteli, a rozbil jsem jeho milovaný vysavač, když mě neoprávněně obvinil, že jsem nevysál, když jsem to udělal.

To je jen třetina z toho, co jsem mu udělal.

Chyběl mi Julian, jelikož s Dmitrim se bavit nedalo, a naše video hovory mi nestačily. Jediné pozitivum bylo, že se vrací už za dva dny.

"Pane Walkere. Posloucháte? Pane Walkere!"

Když jsem uslyšel své jméno, trhl jsem hlavou a propiska v ruce mi udělala dlouhou čáru přes Lenniin obličej (někdy, když se nudím, snažím se kreslit, ale jsem mizerný, takže ani tahle karikatura Lenniina porodu se nepovedla). Profesor mě provrtával pohledem.

"Ano?"

"Odpovězte mi na otázku, prosím."

Nemám tušení, o čem mluvil. A tak jsem jen pokrčil rameny.

"Omlouvám se, neslyšel jsem vás," odpověděl jsem. Profesor si vyčerpaně oddechl a vyvolal Hannu, která odpověděla, jako by právě spolkla učebnici.

Abstinence bez Julese a dokonce i bez Lennie je příšerná.

Když přednáška skončila, lidi se vyhrnuli z učebny jako by tu každou chvíli měla vybuchnout bomba. Počkal jsem, až se to přežene, a když vycházeli poslední studenti z učebny, teprve jsem si začal balit věci.

Zrovna jsem si schovával mobil, když do učebny vešel Pan Třešnička. Dobře jsem věděl, že tu zrovna nemá mít přednášku, takže jsem jen protočil očima a čekal, co na mě zase vychrlí.

"Danieli," zasyčel a hluboce se nadechl. "Musíme si promluvit."

Narovnal jsem se a přehodil si tašku přes rameno. "Co je?"

Dmitri mi prstem naznačil, ať sejdu k němu dolů. Rozešel jsem se tím směrem, když se zadní dveře učebny s bouchnutím zavřely a bylo jasné, že někdo vešel.

Nejprve jsem slyšel ten dokonalý hlas. Až pak jsem uviděl toho dokonalého člověka. "Hele, ať už máte vy dva v plánu cokoliv, kazišuk je tady a půjčuju si Daniela."

Julian se zářivě usmál a já v tu chvíli nikoho neviděl raději. Musel jsem se hodně těžko držet, abych mu neskočil do náruče, protože já se psychicky připravoval, že přijede až za dva dny.

Jakmile Dmitri Julese uviděl, plácl se do čela. "Ne. To už tady jednou bylo. Já vážně potřébuju s Danielem probrat tó, že mám podezření, že mi schválně rozbíjí vysávače, aby nemusel-"

"Proč bych to dělal," řekl jsem tak, aby to nezněla jako otázka. "Mně vysávání nevadí."

Dmitri si začal něco mumlat pod barevným knírkem, zatímco jsem došel nahoru k Julianovi, chytil jsem ho za ruku a naznačil jsem mu, abychom odsud vypadli. Jemně přikývl a tak jsme Dmitriho nechali stát v učebně.

Hned jak se za námi zavřely dveře, chytil jsem Julese za rozepnutou bundu a přitáhl si ho k sobě. Naše rty se srazily tak silně, až se tomu Julian v polibku zasmál, a couvali jsme, dokud jeho záda nenarazila na zeď.

"Prosím tě, klídek," odtáhl se Julian a pár pramínků vlasů mu spadlo do očí. Do těch dokonalých očí momentálně plných radosti.

"Lhal jsi mi," obvinil jsem ho a jeho slova ignoroval. "Říkal jsi, že přijedeš až pozítří."

"Překvápko? Hele, z tvé reakce soudím, že ti to ani trochu nevadí."

Měl sakra pravdu.

"Já jen..." začal jsem, ale vlastně jsem nevěděl, co chci říct. Pustil jsem jeho bundu. "Jak je na tom Dominic?"

Julianovi se štěstím oči ještě více rozšířily, což už snad ani nebylo možné. "Byl jsem se na něj podívat v nemocnici, asi třikrát. Je drobounkej, ale strašně roztomilej. Všechno jde podle plánu, takže by do týdne mohl být doma."

"To je úžasný," usmál jsem se upřímně.

Julian přikývl. Pak jeho úsměv poklesl a podíval se mi hluboce do očí. "Chyběl jsi mi. Bylo to jen pět dní, ale fakt jsi mi chyběl."

Zahřálo mě to u srdce. "Ani nevíš, jak příšerná abstinence to tady bez tebe byla," přiznal jsem se.

Teď by si v každém druhém romantickém filmu řekli, jak se milují. Ale já na to stále nemám odvahu a netuším, jestli by mi to Julian řekl zpátky. A třeba si to taky nalhávám a ještě ho nemiluji, jen jsem ním posedlý jako malá ječící fanynka. Protože vážně si tak přijdu.

Jules se zasmál. "Juanpa a Ash jdou dneska zase někam ven. Co kdybychom šli taky a oslavili všechny události posledních dnů? Protože osobně si myslím, že Dominic se musí oslavit."

"Pokud se to nezvrtne jako minule, beru všemi deseti," odpověděl jsem nadšeně.

A jako vždy jsem to zakřikl.