Karma

0.25

Jakmile jsme si s Julesem sedli, odešel jsem na záchod.

Protože jsem srab. A bojím se. Strašně moc se bojím.

Stál jsem naproti zrcadlu a díval se na tu stvůru, která málem Juliana zabila a která se bude muset velice brzy přiznat. Mohl jsem to držet jako tajemství celý náš život, ale to bych nevydržel už vůbec.

Když jsem na záchodech strávil tolik času, za jak dlouho přibližně vykonám potřebu (plus dvě minuty k tomu), zhluboka jsem se nadechl a vyšel ven

Julian pořád seděl na tom samém místě (jak jinak), ale před ním stály dva plné hrnky. Když jsem se přiblížil a posadil se naproti němu, usmál se a řekl: "Objednal jsem ti mléčnou čokoládu s dvěma sušenkami a extra šlehačkou."

"Přesně jak to miluju," vydechl jsem a s tím jsem vydechl i polovinu nervozity. Bohužel se hned vrátila.

"Přesně jak to miluješ," zopakoval Jules.

Napadlo mě, že bych mohl hned utéct. Protože čím více se to blížilo, tím byl Jules roztomilejší a já ho prostě nechtěl ztratit. Ale pochybuju, že by někdo zůstal s člověkem, který ho málem zabil.

Abych nějak o tom začal, čekal jsem půl hodiny a sbíral odvahu. Obě sušenky jsem měl už pryč a čokoláda téměř vychladla. Pak, když zrovna Jules mluvil, jsem ho přerušil a vyklopil jsem to ze sebe: "Víš, jak ses mě ptal, proč se poslední dobou chovám tak divně?"

Julian se zarazil. "No?"

"Musím se ti k něčemu přiznat. Nejspíš mě za to budeš nenávidět, ale já ti to prostě musím říct."

Nakrčil obočí a přestal se usmívat. Znak toho, že to prostě nedopadne dobře. "Ty jsi..."

"Není to nic takového, jako že bych se vyspal s někým jiným nebo tak, neboj," vychrlil jsem rychle a Julian si oddechl.

"Tak proč bych tě měl nenávidět?" Znovu se pousmál. Odvrátil jsem pohled od jeho očí, aby mě nezastavovaly. Protože hlavně jeho oči mi ubíraly všechnu odvahu.

"Jak jsi stál na té střeše," začal jsem, "tak já vím, proč si skoro nic nepamatuješ. Teda myslím tím že nevíš, proč jsi skoro skočil, když jsi to nechtěl."

Jeho úsměv zase polevil, ale pořád nebyl zamračený, jen trochu zmatený. "Vážně?"

"Jo. Tohle ti bude připadat naprosto šílené, ale přísahám, že ti říkám pravdu. Určitě víš, co je to karma, že?" Přikývl. "Někdo něco udělá, karma ho za to potrestá. Takže když jsme byli v tom klubu a já se dozvěděl, že někdo musel ty prášky Lexi dát..."

Zavřel jsem oči a nadechl se.

"Přál jsem si, aby ten někdo zemřel. Přímo jsem v duchu vyslovil, aby třeba skočil z nějaké budovy. A pak jsem tě viděl na kraji té střechy, jak jsi úplně mimo a myslel jsem, že já budu ten, kdo za to umře na místě."

Julian se uchechtl. "Počkej, ty si myslíš, že za to můžeš ty, protože jsi na to přímo pomyslel? Danny, to je blbost."

"Není to blbost," odpověděl jsem pohotově, "a to se ti tady snažím vysvětlit. Poprvé se mi něco takového stalo, když mi bylo asi třináct. Jeden z kluků od nás ze školy vylil cíleně jogurt na Lennie a já si v tu chvíli přál, aby se to samé stalo jemu. Pět minut po tom měl na sobě jogurt. A děje se to pořád. Někdo něco provede, já pomyslím na trest a ono se to stane."

Podíval jsem se na něj. Šlo vidět, že hodně pochybuje. Nebo že mi přímo nevěří.

"Mohl jsem za to, že jsi málem skočil. Mohl jsem za to, že jste vykradli obchod tvého táty. A pamatuješ si, jak jsi kdysi narazil do těch skleněných dveří, když jsme se ještě neznali, nebo když jsi spadl při vystupování z auta, když jsme jeli do Ikei? Já si to přál. Jsem chodící karma."

Jules mlčel. Pohledem běhal mezi mnou a celou místností. "Je tohle nějaký tvůj vtip? Já tě nechápu."

Nasucho jsem polkl. "Ukážu ti to."

Rozhlédl jsem se kolem. Kavárna byla plná lidí a zrovna když jsem se ohlédl, jedno z dětí ve speciální stoličce začalo brečet, že nechce přesnídávku. Jeho matka ho plácla po ruce a zakřičela, ať přestane řvát.

"Vidíš, jak praštila to dítě po ruce?" Podíval jsem se na Julese. Pochybovačně přikývl, protože mi prostě pořád nevěřil. "Tak chci, aby za to na ni číšnice vysypala jejich objednávku, protože děti se nesmějí bít," řekl jsem, když jsem si všiml, jak k nim číšnice míří. A asi dva metry před nimi zakopla (nejspíš o své nohy) a celá objednávka i s tácem přistála na té ženě. Celá kavárna ztichla a všichni se otočili tím směrem.

Kromě mě. Otočil jsem se zpátky k Julianovi.

Seděl s ústy dokořán a sledoval tu spoušť na druhé straně, jak žena začala řvát, že je zažaluje. Asi po minutě se konečně podíval na mě. "Ale-"

"A vidíš ty kluky, co mají nohy na stole?" přerušil jsem ho a ukázal někam za něj. Julian se otočil. "Před chvíli s nimi seděla ještě jedna holka a cucala se s tím blonďákem. Odešla ale na záchod. A já chci, aby mu dala facku, až se vrátí, třeba kvůli tomu, že si myslí, že ji podvedl. Nohy se na stůl nedávají."

Do dvou minut byla zpátky. Přiletěla za blonďákem jako fúrie a dala mu takovou facku, až se zase celá kavárna otočila. Začala na něj křičet, jak jí to mohl udělat, dokud ji nepopadl a nevyvedl ven. Pak už jsme nic neslyšeli.

Julian se stále díval tím směrem, kde ještě před chvíli seděli, když jsem pokračoval. "Když jsi jednou něco přeji, nejde to vyvrátit. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bys mohl dát ty prášky Lexi ty. Vím, že jsi nevěděl, že jsou to drogy, ale karma je doslovná, tak proto jsi málem skočil."

Otočil se zpátky ke mně. Měl vykulené oči a nejspíš nevěděl, co říct. Doufal jsem, že mi začínal věřit. "Tak proč jsem neskočil?"

Pousmál jsem. Doufal jsem, že tímhle všechno spravím. "Nemůžu ublížit lidem, které miluju. A když jsem tě viděl, jak tam nahoře stojíš na pokraji smrti, uvědomil jsem si, že tě miluju. Takže hned po tom, co jsem tě políbil a řekl ti to, přestala na tebe karma působit."

Celou noc, když jsem vedle něj usínal, jsem se modlil, aby mi věřil. Ale i to, že pořád je ještě tady a neutekl, jsem bral jako dobré znamení. Třeba si nemyslí, že jsem se naprosto zbláznil.

"Takže ty sis přál, aby ten, kdo dal Lexi prášky, skočil z budovy. Takže jsem byl málem mrtvý," mumlal tiše.

"Strašně moc se omlouvám. Vím, že to není nic proti tomu, co jsem ti málem udělal, ale omlouvám se," vyklopil jsem ze sebe. Julian se mi poprvé za celou tu dobu podíval zpříma do očí.

"Co kdybych tam nestál já? Ale někdo, koho nemiluješ? Třeba Juanpa, Dmitri nebo třeba někdo z mé rodiny? Zabil bys je?"

V tu chvíli jsem ucítil hluboko ve mně slzy, jak se snaží dostat ven. Nečekal jsem něco takového. "Měl jsem vztek a nevěděl jsem, že jsi to ty."

"I kdyby tam stál někdo cizí. To bys je jen tak zabil? Zabil jsi někdy někoho?"

Natáhl jsem ruku, abych ho chytil, ale stihl uhnout a schoval si ruce pod stůl. Bodlo mě u srdce. "Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem nikoho nezabil."

Julian se postavil. Zdálo se mi, že se mu leskly oči, stejně jako mně. "Já vážně nevím, co si mám o tom myslet," řekl. "Jestli ti mám věřit." V tu chvíli mu utekla jedna slza a já dostal sto padesátou ránu do srdce. "Musím to nějak zpracovat," vydechl a hodil na stůl peníze. Zvedl jsem k němu pohled a otevřel ústa, ale přerušil mě. "Neříkám, že je mezi námi konec, jen... nech mě to zpracovat."

Otočil se na patě a já jen sledoval, jak odchází. Když vyšel ven, prohrábl si vlasy, nasadil si kapuci a rychlým krokem šel pryč s rukama v kapsách.

Nenáviděl jsem se. Tak moc jsem se nenáviděl.