Karma

0.27

Se všemi nervy kolem Juliana a mého přiznání jsem úplně zapomněl, že nějaká moje kamarádka Lennie vůbec existuje a je v devátém měsíci těhotenství. Takže když mi týden po tom, co jsem se Julesovi přiznal, zazvonil mobil, bylo to téměř jako by mi volalo cizí číslo.

"Lennie!" vyjekl jsem a naznačil jsem Julesovi, který byl zrovna se mnou, aby byl potichu. I když on byl ticho už dobrých pár minut. "Tak co prcek, kdy jde ven?"

"Proto ti volám," zasmála se Lennie a já si uvědomil, že mi její smích chybí. "Prcek je venku. Včera večer. Narodil se o týden dřív."

Když jsem uslyšel její slova, pusa se mi sama naprázdno otevřela. "Co? Ale měli jsme za tebou příští týden přijet, ne?"

"No, tak můžete přijet teď, abyste se na Isaaca podívali." Strašně mě těšilo, když jsem ji slyšel tak šťastnou.

"Počkej," zastavil jsem ji od dalšího mluvení, "dám tě na hlasito, ať tě Jules slyší."

Julian se vděčně usmál, což mi vyvrátilo myšlenku, že posledních pár dní neprojevuje city. Protože mně to tak připadalo. "Ahoj, Lennie," pozdravil.

"Ahoj, Juliane! Jak říkám, Isaac se narodil o týden dřív, očekávám vaši návštěvu."

Julian se na mě podíval a já pokrčil rameny. Naštěstí pochopil, že je to na něm, protože já bych jel tak jako tak. Skousl si spodní ret. "Jasně. Kdy můžeme přijet?"

Oddechl jsem si. To, že jede, totiž znamenalo trávit čas se mnou (což nevím, jestli ho poslední dobou těšilo) a jelikož budeme přespávat u našich, hlavně seznámení s mou rodinou. Takže jestli na tohle kývl, mohl jsem být zase na chvíli v klidu.

"Kdy chcete," odpověděla Lennie, "ale tak pozítří by to bylo ideální."

"Zavolám našim," vyhrkl jsem. "Ale mělo by to být v pohodě. Gratuluji, Lennie, ale hlavně to dítě nezabij, když bude brečet. To děti dělávají, víš?"

"Hahaha, to jsem se zase zasmála," zavrčela Lennie, ale aspoň se Julian zasmál.

"Už se těším, až tě budu sledovat přebalovat plínky," zakřičel Julian, aby ho slyšela.

"Vy jste dneska tak vtipní," zamumlala a já úplně viděl, jak se do telefonu mračí tak jako vždy.

"Měj se Lennie, pozítří jsme tam jako na koni," rozloučil jsem se a hovor ukončil. Julian se hned zadíval na to místo, kam hleděl předtím. Tiše jsem si povzdechl a došel k němu, ale zdálo se, že si mě ani nevšiml. Bylo mi strašně, když jsem viděl, jak se mě bojí, ale i tak jsem doufal, že se mi to jenom zdá.

"Opravdu chceš jet, Julesi?" zeptal jsem ho. Sedl jsem si vedle něj na moji postel.

Jakoby se právě probudil, odpověděl: "Jasně, že chci. Proč bych nechtěl?"

Zhluboka jsem se nadechl. Ale rozhodl jsem se, že už mu nechci lhát, takže jsem mu chtěl říct, čeho se bojím. "Zdá se mi, že od té chvíle, co víš, že jsem tak nějak karma, se mi... oddaluješ? Asi. Já vážně nechci, aby ses mě bál."

Julian se uchechtl. "O čem to mluvíš?" zeptal se. Dlouho mi trvalo, než jsem odpověděl, protože po dlouhé době jsem viděl jeho upřímný úsměv.

"Nedělej. Míň se mnou mluvíš, když spolu jsme, hledíš na jedno místo a celkově se mi zdá že jsi v mé přítomnosti mimo. Jako by ses mě měl bát."

"Ne. Opravdu ne. Bože, proč bych se tě bál? Nemám důvod."

Nevěděl jsem, jestli mu mám věřit. A to mě na tom štvalo nejvíc, protože on určitě taky nevěděl, jestli má věřit mně. Byli jsme jako typický pár, co si lže do očí a já to viděl.

"Tak když to nejsem já, co ti je?"

Julian odvrátil pohled. "Nic. Já... vzpamatuju se. Sám nevím, co se mnou poslední dobou je."

Nikdy jsem neuměl soucítit, utěšovat, nebo jak se těmhle věcím vůbec říká. Nevěděl jsem, co mu mám na to říct, jak reagovat. Ale jeho slova mi v hlavě běhala pořád dokola a i když mi tvrdil, že to mnou není, z tohoto nemohlo vyplývat nic jiného.

Očividně mi poklesla ramena, až se i Julian na mě zadíval. Poposedl si kousek dopředu a zvedl mi hlavu, abych mu viděl do očí. "Říkám ti pravdu. Nebojím se tebe, ani když s tebou jsem. Pozítří pojedeme za Lennie, koukneme na toho malého ďábla, kterému se říká dítě, seznámím se s tvojí rodinou a všechno bude dokonalé. Slibuju."

Jeho slova mi přidala klid na duši, ale ne dostatečně. "Jo. Seznámíš se s mojí rodinou. Víš, jak nervózní budu?"

Julian se zasmál. "Nemám být já ten nervózní?"

"Ani náhodou. Protože jestli tě rodiče nebudou mít rádi, což mi přijde ale na devadesát devět procent nemožné, budu se muset od nich trvale vystěhovat, najít si nějakou levnou práci a žít od výplaty k výplatě."

"Vidíš? Jak bych se mohl bát někoho, kdo by tohle pro mě udělal? To, co říkáš, je nesmysl." Jules zvedl ruku a palcem mi přejel po spodním rtu. Hned na to se naklonil a ruku přemístil na můj zátylek, aby dal prostor jeho rtům.

Nezvládal jsem pořádně reagovat, jelikož jsem nic z toho nečekal. Julian mě překvapoval každým dalším pohybem, co udělal. Poslední dny to vypadalo, jako by mě skoro neznal.

Jemně mě položil na záda a najednou se nade mnou tyčil a já už reagoval zpátky. Vypadalo to, že konečně po týdnu plného odcizování, máme konečně k sobě blíž.

Dokud nepřišel Dmitri. Kazišuk první třídy.

Vpadl dovnitř jako neřízená střela. A když uviděl, že jsme s Julesem na sobě a skoro bez triček, rychle si zakryl oči a odvrátil se: "Toš kurňa, klucí! Dávejte si na dveře nějaký varování!"

Jules seskočil a postavil se na nohy. Nervózně se poškrábal na zátylku a opět si skousl ret. "Ehm, já... Uvidíme se zítra, Danny?"

Posadil jsem se a přikývl. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, jak byl Jules červený.

"Jasně. Ehm, měj se, Dmitri," zamumlal a zmizel ze dveří dřív, než si Dmitri asi stihl uvědomit, jak se anglicky rozloučit.

Rozplácl jsem se zpátky na postel. "Nemám tě rád," řekl jsem Dmitrimu.

Podíval se na mě. "Já tebe taky ne. Teď budu mít noční můry."