Karma

0.34

chtěla bych vás jen varovat - nečtěte tuto kapitolu, pokud vám dělá problém číst o krvi/tématu sebevraždy. kdyžtak přeskočte na konec (nebo bezpečně můžete číst po rozdělení textu pomlčkou a až pak skočit na konec), kde jen shrnu, co je potřeba vědět pro posledních pár kapitol, které nás čekají:)

-

Měl jsem v sobě určitý blok a to takový, že jsem si zkrátka nedovoloval vrátit se k našemu vztahu s Julianem, dokud jsem neměl jistotu, že opravdu nedokážu někoho zabít nebo mu vážně ublížit.

Jenže jak se takové věci testovaly? Nemohl jsem jen tak přijít za cizím člověkem a potrestat ho za to, že odhodil žvýkačku na chodník, smrtí. Jasně, třeba by se nic nestalo, nebo naopak právě jo. 

Jules byl ze mě na prášky. Ale já si zkrátka nedokázal pomoct. 

Na druhý den po tom, co Robbie podrazil Julianovu berli a my usnuli v jedné posteli, jsem vstal až nesmyslně brzy a zmizel do knihovny. Neměl jsem se zrovna co konkrétního učit, tak jsem si aspoň půjčil náhodnou beletrii a předstíral, že čtu. Nečetl jsem. Moje hlava konstantně myslela na to, co budu se svým životem dělat. V této nejistotě jsem nemohl vydržet přece dlouho. 

Asi po pěti minutách mi začal vibrovat telefon. Volal mi Jules, nejspíš se probudil. Já to ale ignoroval. Potřeboval jsem si srovnat myšlenky i obecně, ne jen, co se mého vztahu týkalo. Protože i kdybych teď Juliana odmítl, v budoucnu bych mohl potkat zase někoho jiného. A jen by se to opakovalo. 

Možná bych se měl prostě jen zabít. To by vyřešilo veškeré mé problémy.

V tu chvíli jsem na to myslel jen ze srandy, ale postupně se mi do hlavy dostávala doslova paranoia. Moc jsem nemluvil, protože jsem se bál, že slovy jen někomu ublížím. Vyhýbal jsem se lidem, ignoroval jsem na pokoji Juliana, který už pokusy o komunikaci se mnou téměř vzdal. "Dát ti trochu prostoru," řekl, "ale mysli na to, že jsem tady pro tebe."

Kéž by ho tenkrát nesrazilo to auto. Kéž by stále žil v tom, že jsem nebezpečný a nezměnil díky tomu akcidentu přístup na to, že nebezpečí číhá všude, ať už díky mně nebo ne. 

Kéž bych mu to nikdy neřekl.

Pak by se ze mě nestalo chodící klubíčko nervů. 

O pár dnů později Julian přišel na kolej a uviděl mě sedět na posteli, jak zírám na bílou zeď. Pozdravil mě, ale já neodpověděl. Posadil se na kraj mé postele. "Danny, nechceš si s někým promluvit?"

"S tebou ne," zamumlal jsem bez váhání. Byl jsem na něj zbytečně hnusný, uvědomoval jsem si to, ale nemohl jsem si pomoct.

"Nemyslím se mnou. S nějakým odborníkem. Upřímně, začínáš mě děsit."

Musel jsem se uchetchnout. Podíval jsem se na něj. "Zajdu za psychologem a povyprávím mu o tom, jak vlastně dokážu trestat lidi silou vůle? Jo, akorát mě pošle do blázince."

"Třeba bys to nemusel zmínit. Nějak to... okecat?"

"Jak, když je to můj jediný důvod, proč se takhle cítím?" zeptal jsem se ho upřímně. 

"A jak se cítíš? Tak mluv alespoň se mnou."

Zavřel jsem pusu a odvrátil pohled. Pro mě naše konverzace skončila. 

Julian se postavil, ale zůstal otočený směrem ke mně. "Ten den s Robbiem... Myslel jsem si, že už jsme v pořádku. Že to půjde jen dobrým směrem. Proč se zase najednou přede mnou tak zavíráš?"