Karma

0.04

Můj nový spolubydlící přišel hned v pondělí nového pracovního týdne. A kdybych věděl, co to opět bude za osobnost, nejspíš bych si Zacha vážil mnohem více.

   Jmenoval se Dmitri Rzhevsky. To jméno mi nejprve napsal azbukou, jako bych snad uměl mluvit nebo psát rusky. Takže ano, byl to Rus. Celkově bych přísahal, že jsem divnějšího člověka na světe neviděl. I když sedíme u nás na pokoji, má sluneční brýle, nosí koženou bundu se síťovaným trikem, pod kterým mu vidíte doslova všechno, latexové legíny a na hlavě má více barev, než kolik jich má škála ve Photoshopu.

   Vyměnil jsem hippieho za podivína.

   Teď se nám všude po koupelně válejí linky na oči a pudřenky, protože mám podezření, že se Dmitri vydělává jako striptér. Jak to vím? Nalezením milostného vzkazu u nás na pokoji, který byl věnován panu Třešničkovi.

   Mírně jsem se zhrozil.

   Také to ale znamenalo, že jsem měl většinu času pokoj sám pro sebe. Dopoledne jsem chodil na přednášky, vracel se kolem druhé hodiny, v pět už Dmitri odcházel do práce a vracel se kolem čtvrté hodiny ranní. Takže jsem ho viděl vždy tak tři hodiny denně.

   Horlivě jsem vyprávěl Lennie, s kým mám strávit zbytek příštího roku, když jsme byli v kantýně, ale vypadalo to, že mě naprosto nevnímá. Proto jsem jí zamával rukou před obličejem.

   Nevzpamatovala se. Místo toho řekla: "Myslím,že jsem se zamilovala."

   Odfrkl jsem si. "Máš přítele, se kterým čekáš dítě, nerozjíždělbych si to ještě s nějakým Rusem. Bývají prý agresivní," odvětil jsem, jelikož jsem si vážně naivně myslel, že mě celou dobu poslouchala.

   "Nemyslím Dmitriho," protočila oči. "Mám jiný úlovek."

   "Nic proti tobě, ale pochybuju, že se někdo tady bude chtít starat o dítě dřív, než dodělá školu."

   "Támhle jde," vypískla a schovala se za knihu, přičemž mi dotyčného nenápadně ukazovala. Podíval jsem se tím směrem.

   "Který z nich?" zeptal jsem se, když jsem uviděl Julianovu skupinku. V duchu jsem se modlil, aby nevyslovila jeho jméno (které stejně neznala).

   "Ten s delšími vlasy a koženou bundou. Sluneční brýle."

   Takový tam byl jen jeden. "Tak Julian, jo?"nadhodil jsem. Zvědavě se na mě podívala a zavřela knihu, za kterou se schovávala. 

   "Odkud znáš jeho jméno?"

   "Jednoujsme prohodili pár slov," pokrčil jsem rameny a snažil se hrát velicenezaujatého. 

   "Takže Julian? A sakra. Na této škole se povídá o nějakém Julianovi, že jednou zorganizoval sex party, na kterou mohli jen kluci. Chápeš? Pravděpodobně je gay, jestli je to pravda."

   "Odkud to zase máš?" zeptal jsem se, ale ona jen pokrčila rameny. 

   "Holčičí drby. Ale já si myslím, že to pravda není. A jestli je, bude to jiný Julian. Ještě uvidíš, že moje břicho ho nakonec sbalí." Na to se zvedla, stáhla si těhotenské tričko dolů a vydala se kolem Juliana pryč.

   To falešné naražení do jeho osobnosti by poznal každý. Ale Lennie je taková, nikdy neuměla hrát.

   Julian se jí několikrát omluvil, ale Lennie mu pořád skákala do řeči. Nakonec si všiml mě, jak na ně zírám, a mávl mi. Lenniin obličej byl v tu chvíli k nezaplacení. A tak jsem se zvedl a Lennie doběhl. Přece jen jsme měli za chvíli společnou přednášku.

   Když jsem k ní došel, Julian už seděl a bavil se se svou partou, a tak jsem neměl ani možnost ho pozdravit. Dloubl jsem do Lennie loktem, abychom šli, a tak se zamračila a dala se do chůze.

   "Neřekl jsi mi ale tvůj názor," zamumlala, když jsme vyšli z kantýny. Hned jsem věděl, co má na mysli. Pokaždé, když se jí líbil nějaký kluk, musel jsem ho zhodnotit, jelikož v tomhle jsme s Lennie hráli za stejný tým - líbili se nám kluci.

   "Ujde," zalhal jsem. Pravda byla, že vzhledově Julian více než ušel. "Ale pro podrobnější hodnocení bych ho musel blíže poznat."

   "To bylo to nejhorší hodnocení, které jsi mi kdy dal," konstatovala Lennie. 

- - - - -

   "Nic proti té tvé kamarádce, ale jak do mě narazila? Bylo poznat, jak to bylo falešné," ozvalo se z vrchu učebny o pár dní později a já se otočil. Ano, opět jsem na Juliana počkal. Samozřejmě čistě z výzkumných důvodů  to proto, abych mohl dát Lennie lepší hodnocení.

   "Lennie," prozradil jsem její jméno.

   "Jo, jasně. Přesně ta. Můžeš jí říct, že nemám zájem?"

   Odfrkl jsem si a odlepil od něj pohled. "A ranit její city? To zvládneš sám."

   "Já na těhulky moc nejsem. A nevím, kdo by tak byl." Julian dojde ke mně a posadí o sedačku dál. 

   "Nedávno jsem vás viděl hádat se. Je všechno s policií v pohodě?" zeptal jsem se, ignorujíc jeho poznámku.

   Ale řekněme, že jsem na misi. Velice důležité misi. A to zjistit Julianovu sexualitu. Samozřejmě kvůli Lennie (haha).

   "Hele, Danieli, za chvíli si normálně budu myslet, že mě sleduješ," zasmál se, "ale máš pravdu. Jeden z nás se šel udat. Znáš Robbieho? Jeho táta je snad milionář, takže by to mělo být v pohodě. Já jen nejprve nesouhlasil."

   "Aha," polkl jsem, "tak to jo."

   Hned mi toho kluka bylo líto. Protože i peníze nezachrání všechno a nic mu to nesmaže z trestního rejstříku. Julian to mohl zastavit. Hned jsem začal přemýšlet, že se přidá na seznam lidí, které jsem shodil z těchto schodů.

   "Jako myslím, že udělá dohodu s mým tátou. Nejspíš mu zaplatí pěkný balík peněz a táta stáhne obvinění. To by se na něj tak hodilo."

   I tak jsem měl chuť ho shodit.

   Zrovna jsem se chystal něco říct, když do učebny vtrhl můj dokonalý spolubydlící Dmitri. "Danieli! Toš kurňa, domluvili jsme se, že tento týden vysáváš ty! Vrátil jsem se a tam bordel jak v tanku!"

   Julian po mně hodil zmatený pohled a já na něj zase volající o pomoc. "Můj nový spolubydlící," sykl jsem rychle. Vstal jsem a přehodil si tašku přes rameno.

   "Vlastně promiň, kamaráde, ale Daniel už má něco v plánu. Se mnou." Julian na mě koukl, jako by čekal na mé svolení. Falešně jsem se na Dmitriho usmál.

   "Jasně. Promiň, Dmitri."

   Už chtěl něco namítnout, ale věděl, že Julian je 'gangster, který ho jednou zabije', jak sám říkal. I když to vůbec nebyla pravda, protože gangsteři jsou u nás na škole úplně jiní. To ty ruské geny.

   "Víš, že to stejně budu muset vysát zítra," podotkl jsem hned, jak Pan Třešnička odešel.

   "Ještě mi poděkuješ, že to nemusíš dělat dneska." Taky se postavil, takže jsme měli oči v jedné rovině. "A jestli je to takový problém, klidně to vysaju za tebe. A teď už pojď, máme plány."

   "To jsi neřekl jen tak?"

   "Ne, opravdu mám plány a ty se přidáš."

   "Nemáš teď mít přednášku?"

   "Přednáška počká."

   Hned na to jsme uslyšeli výkřik z chodby. Nejspíš Dmitri, který zakopl o vlastní nohy. Hezky jak jsem si to přál.