Karma

0.32

Cítil jsem se zvláštně.

Neopouštěl mě ten divný pocit, že mi něco uteklo. Že mi utekla právě poslední šance na to být s Julianem. Nebo ona neutekla, zkrátka jsem se jí vzdal. 

Vrátil jsem se na kolej. Dmitri mě nejprve vyzpovídal úplně o všem - co se mezi námi stalo, co se přesně stalo Julianovi a jak na tom je, jak se má. Nebylo pro mě nejlehčí o tom mluvit, a tak jsem to hodně zkrátil a nezacházel do detailů. Tam jsem stejně zajít ani nemohl, jinak bych mu musel prozradit, kdo jsem.

Jaká zrůda jsem.

Dmitri si pak hlasitě povzdechl. "Já ti taky musím něco říct."

Překvapeně jsem k němu vzhlédl. Dmitri se mračil, což už jsem znal jako jeho smutný obličej.

"Co je?"

"Končím se školou," řekl. "Odcházím z koleje. Nebudu už tvůj spolubydla."

Prázdně jsem se na něj díval. Dmitri se uchechtl. "Kariéra Pana Třešničky se podepsala na mém vzdělání. A jási vybírám kariéru."

Zakřenil jsem se. "Wow. Profesionální striptér."

"Víš, měl jsem štěstí, že jsi byl můj spolubydla. Nesoudil jsi mě. Byl jsem ti úplně jedno."

Raději jsem nezmiňoval, kolikrát jsme si z něj s Julianem utahovali. Znamenalo by to o Julesovi mluvit. 

"Přiřadí mi někoho jiného?" zeptal jsem se.

Dmitri pokrčil rameny. "Asi ne. Nikdo není momentálně na čekačce. Budeš mít pokoj jen pro sebe."

Aspoň nějaká dobrá zpráva.

Dmitri tak vysokou opustil následující týden. Přijel si pro něj otec i s jeho třemi sourozenci, v tu dobu jsem se raději zavřel do knihovny a začal se učit na zkoušky. Samozřejmě jsem se s ním ale rozloučil a Dmitri mi dal na památku nějakou fotku v rámečku, prý jeho rodná vesnice.

Když jsem se vrátil, pokoj byl prázdný. Tedy, z půlky. Měli jsme pokoj téměř přesně na půlky a ta jedna teď byla úplně vyklizená. Byl to divný pocit, ale byl jsem rád, že budu mít před zkouškami klid na učení bez toho, abych musel do knihovny.

Odhodil jsem si tašku na jeho prázdnou postel. Otočil jsem se o tři sta šedesát stupňů. Nic se nezměnilo. Povzdechl jsem si a vytáhl z batohu proteinovou tyčinku, protože to momentálně bylo jediné jídlo, které jsem na koleji měl. Zapomněl jsem si nakoupit. 

Pak jsem se další dvě hodiny učil. Dal jsem si sprchu. Šel jsem spát. Ráno zase do školy. Byla to taková denní rutina, kterou jsem tak nějak pouze fyzicky absolvoval, zatímco psychicky jsem byl úplně někde jinde. 

Jenže když jsem se vrátil na pokoj, postel Dmitriho, která nebyla ještě ani dvacet čtyři hodin bez svého majitele, byla povlečená. A vedle ní stál kufr. 

Uslyšel jsem splachování a trhl hlavou ke dveřím od mé milované skromné koupelny, ve které teď bylo mnohem více místa, když v ní neměl Dmitri doslova půlku drogerie. 

Do několika sekund se dveře otevřely a v nich stál poslední člověk, kterého bych čekal. 

Julian překvapeně vzhlédl. "Oh, jsi už tady," zamumlal. "Myslel jsem, že máš ještě přednášku."

Měl jsem mít. Skončila ale dřív, protože profesor měl jiné pracovní záležitosti. "Co tady děláš?" zeptal jsem se. Možná až moc necitelně. 

"Dmitri mi psal, že odchází a že mi přeje brzké uzdravení," odpověděl. "A tak jsem zažádal o změnu pokoje."

"Proč?" zeptal jsem se zmateně.