Karma

0.11

 Vrátil jsem se na pokoj. A Dmitri byl vzhůru, což bylo něco naprosto nevídaného. Touhle dobou většinou spí, jelikož v osm vyráží do práce, vrací se kolem šesté ráno, jde na přednášky a pak zase spí. Nechápu, jak takhle může žít.

Ale teď byl vzhůru.

"Všechno v pohodě?" prohodil jsem jeho směrem. Ještě jsem ani nestihl zavřít dveře, a tak jsem jen jak blbec stál na prahu s klikou v ruce.

Dmitri se otočil mým směrem. Najednou jsem neměl výhled na červenou část jeho hlavy, ale na modrou. "Jo, proč by né?"

"Jsi vzhůru." Konečně jsem pořádně vstoupil a zavřel dveře. "Většinou spíš."

V ten moment si Dmitri začal okusovat nehty. Pak se druhou rukou začal nervózně škrábat vzadu na krku a přecházet po pokoji. Nakrčil jsem obočí a čekal, co z něj vypadne, protože už bych mu nevěřil ani slovo, kdyby řekl, že se nic nestalo.

"Totálně jsem to podělál," vyhrkl a nezapomněl protáhnout slabiku posledního slova, jak to dělal skoro pokaždé. Nejprve mě jeho přízvuk štval, ale musel jsem si zvyknout. "Byl jsem v prácí a byla tam jedna moc pěkná holká a přece já nejsem striptér jen tak pro nic za níc!"

Zastavil jsem se uprostřed pohybu, když jsem se chtěl posadit a znovu jsem se postavil. "Takže si vážně striptér?"

"Pan Třešnička k vaším službám," zadrmolil rychle a já se plácl do čela a protočil panenky. Vážně bydlím se striptérem. "No a tak jsem ji vzal dozádu a asi si umíš představit, co bylo." Nasadil jsem znechucený výraz. "A pak se mě zeptalá, co dělám kromě tohotó, tak jsem jí řekl, že chodím sem na školu. A ona prej taky."

"Takže jsi tak nervózní z toho, že máš možná holku? Na stejném kampusu? Co je na tom špatného?" zeptal jsem se nechápavě.

"Samozřejmě, že né!" vykřikl a zastavil se na místě. "Ale ona má kluká, kterej se dozvěděl, že je jeho holka ve strip klubu, a tak tam vtrhl a řádíl, dokud ho ochranka nevyvedla. Před chvílí mě naháněl po kampusu, dokud ho jeden profesór nezastavíl!"

Chvíli jsem mlčel, protože jsem se snažil přijít na to, co chytrého říct. Jenže já nebyl chytrý a už vůbec jsem neuměl lidem radit. "Tak mu řekni, že si tě spletl," prohodil jsem.

Dmitri se na mě nechápavě podíval. "Danieli, vidíš moji hlavu? Jsem nezaměnitelnej!"

Taky pravda.

"Potřebuju tvoji pomoc," řekl po chvíli. Klekl si přede mě a ruce složil do prosebného gesta. "Máš řidičák? Já vím, že jo. Musíš mě odvézt domů, tam se přebarvím, ostříhám a alespoň dva týdny se tady neukážu."

Měl jsem řidičák a měl jsem tady taky auto. Starou Toyotu, u které jsem musel zamykat každé dveře zvlášť, aby se vůbec zamkla. Byla stará, ale stále spolehlivá.

Jenže s tím jsem dnes nepočítal. Rychle jsem od něj dva kroky odstoupil. "Promiň, nemůžu. Já a Julian-"

"Prosím! Je to jen necelá hodina a půl cesty tam. Prosím!"

"Ty nebydlíš v Rusku?" podivil jsem se. Mělo to být jako vtip, ale Dmitri se ani nepousmál.

"Danieli, prosím, přítel té holky je Jared Bruce."

Najednou jsem pochopil Dmitriho strach. Jared Bruce je postrach školy, o rok starší jak já a kupodivu i člen party, s kterou se Julian baví. Je snad o dvě hlavy vyšší, jak Dmitri (a to Dmtri je docela vysoký), svalnatý, až mu jdou vidět křečovitě žíly a neustále má nějaký problém. Porval se už s tolika lidmi, až se divím že ho ještě nevyhodili. Taky se říkalo, že jeho rodiče možná podplácí ředitele.

"Počkej chvilku," vydechl jsem nakonec, "jen si musím zavolat. Pak vyjedeme."

Dmitri, jelikož pořád klečel, mi objal nohy. "Děkujů moc!" zamumlal.

Vyšel jsem na chodbu a vytočil Julianovo číslo. Jestli je to k Dmitrimu domů necelá hodinu a půl, celá cesta zabere ani ne tři hodiny. Vyhodím Dmitriho na chodníku před jeho domem a vyjedu zpět. Za tři hodiny začíná film v letním kině.

Julian to vzal po třetím pípnutí. "Nazdar."

"Ahoj, Julesi."

"Děje se něco?" zeptal se hned, jako by něco tušil. Zavřel jsem oči, protože pak mám pocit, že se mi lépe říkají nepříjemné věci.

"Dmitri má nějaké problémy. Musím ho na pár dní odvézt domů, ale cesta mi bude trvat necelé tři hodiny. Možná na ten film přijedu trochu pozdě."

Slyšel jsem, jak si Julian povzdechl, až mě to bodlo u srdce. "Nevadí. Řeknu Martymu, ať to trochu zpozdí, stejně do toho kina nikdo nechodí. Dám ti deset minut času navíc."

Když bych vyjel teď hned, mám s deseti minutami od Julese tři hodiny a dvacet minut na cestu. Vycházelo mi to dobře.

"Děkuju. A moc se omlouvám. Budu tam co nejdřív, slibuju."

Slyšel jsem, jak se Julian usmál, protože u toho vždycky vydal takový nepatrný zvuk. "V pohodě. Hlavně jeď opatrně."

Kdybych věděl, jak to nakonec dopadne, nechal bych Dmitriho napospas Jaredovi.