Karma

0.24

Uběhl jeden den. Pak další. A zase další. Dny nabíraly, až to bylo skoro týden od toho incidentu v klubu.

Hned na druhý den jsem šel s Julesem do nemocnice. Když jsme viděli Lexi na JIP oddělení přes sklo, Julian zalapal po dechu. Vedle ní seděla nejspíš její máma a tiše brečela. Julesovi zvlhly oči také, ale já nevěděl co dělat, takže jsem ho alespoň chytil za ruku. Když můj dotek ucítil, vpadl mi do objetí.

Tak to teď vypadalo. Chození za ruce, jemné polibky, přespávání u něj na pokoji. Každý den, každou noc, jako bych ho málem nezabil. Měl jsem pocit, že se z toho za chvíli zblázním, ale prostě jsem se nemohl dokopat k tomu, abych mu to řekl.

Tak jsem ho pozval ven. Zítra půjdeme do té kavárny s výbornými dorty, kde mu to řeknu.

"Danny, co se zase děje?"

Zatřepal jsem hlavou, abych se vzpamatoval. Ani jsem si neuvědomil, že tupě zírám na protější postel v Julesově pokoji. Posadil se vedle mě. "Něco se s tebou poslední dobou děje," oznámil mi, jako bych to nevěděl.

"Jsem v pohodě," zopakoval jsem už tento týden po sto padesáté.

"Neřekl bych," zamumlal. "Mluv se mnou. Prosím."

Další věc byla i ta, že jsem často přemýšlel nad tím, jak jsem mu na té střeše řekl, že ho miluju. Věděl jsem, že pro něj to nebyla dobrá chvíle, aby to řekl zpátky, ale hlavně jsem přemýšlel nad tím, jestli to vůbec slyšel. Jestli mu to ty 'karma schopnosti' prostě nevymazaly z hlavy a je mi vážně blbé se ho na to zeptat. Takže buď to neslyšel, nebo prostě není připravený mi to říct zpátky. A já jsem stále bloumal, jestli mu to mám říct znovu.

"Jen přemýšlím," řekl jsem, což je vlastně pravda. "Toť vše."

Povzdechl si. "Já jen... Doufám, že se třeba nebojíš se mnou mluvit nebo tak. Řekl bys mi, kdyby se něco dělo, že?"

To mě nenapadlo. Nenapadlo mě, že moje odtažitost v poslední době pro něj může znamenat to, že mu nevěřím nebo tak. "Samozřejmě, že jo," odpověděl jsem pohotově. Jules nepatrně přikývl, ale při tom se díval kamsi vedle postele. Odstrčil jsem se od zdi, abych seděl na kraji stejně jako on.

"Vážně. Řekl bych ti to. Dřív nebo později, já nejsem člověk, který to umí držet v sobě."

Kromě toho, že jsem karma. To si nechávám jenom pro sebe už pěknou řádku let. Ale jak říkám, dřív nebo později.

"Já ti věřím," pokrčil rameny, "jen jsem se chtěl ujistit."

Usmál se. A já v tu chvíli chtěl zastavit čas, zůstat v tomhle okamžiku, když se na mě usmíval, abych mu nikdy nemusel říkat, co jsem zač, abych si byl jistý, že mě má rád a hlavně abych měl jistotu, že je se mnou. Protože kdo ví, jak to bude po tom, co mu to řeknu,

"A Danny?" ozval se Jules.

"Hm?"

"Jak jsem stál na té střeše... Vím, že se toho dělo hodně, ale i tak chci, abys věděl, že si pamatuju úplně všechno." Ruku mi položil na koleno, jako by mi chtěl oznámit, že nám právě zemřel společný křeček.

"Co tím chceš říct?"

"Pamatuju si, i když jsem zmatený doteď, úplně přesně, jak jsi mě přemlouval, jak si došel až ke mně a já tě nechal. I to jak jsi mě políbil a pak mi řekl, že mě miluješ."

Ahhh, je to tady. Mé myšlenky to musely nějak přivolat.

"A?" zeptal jsem se nejistě, když Julian nemluvil dál. Z mého úhlu pohledu mi to v tuto chvíli přišlo, že se mi chystá říct, něco příšerného, jako třeba že mu přijde, že moc tlačím na pilu nebo tak.

"Napadlo mě, jestli to tvoje chování a neustálé přemýšlení neplyne z toho, že jsem ti to neřekl zpátky."

Otevřel jsem pusu v protest. Julian mě ale předběhl.

"Chci tím říct, že tě taky miluju, Danieli."

Bouchněte někdo šampaňské, ono se to právě stalo!

Jules chtěl očividně ještě něco říct, ale bez toho, abych si to uvědomil vůbec já sám, jsem byl už na něm přilepený a naše rty se spojily v jedny.

Vždycky, když Julese líbám, mi to přijde jako poprvé. To vzrušení a adrenalin, který se mi prohání tělem a ta vnitřní nadšenost, kterou necítí nikdo jiný, jen já. Takže teď, po tom, kdy mi řekl, že mě miluje, se mé pocity ještě milionkrát znásobily.

Byl jsem rád, že jsme si s Julianem dokázali vždy o všem v klidu popovídat. Všechno si vyjasnit. To, že to končilo, jak to končilo (na posteli, bez triček, i dál, ehm, ehm), bylo vedlejší.

Možná to tak teď dopadlo i proto, že jsem věděl, že to je možná poslední naše chvíle. Zítra to nejspíš všechno pokazím.

Zkoušel jsem si vygooglit 'Jak lidé reagují na to, když jim někdo řekne, že je málem ten někdo zabil?', ale téměř nic to nenašlo. A když už jo, tak to nebylo nic dobrého.

Jules mi přetáhl triko přes hlavu. A když jsem já rozepínal jeho košili, přišlo mi, že s každým knoflíkem ho čí dál tím víc ztrácím, i když byl přímo přede mnou. Myšlenkami jsem ale seděl už v zítřejší kavárně, což nebylo ani trochu dobré znamení.