Karma

0.30

Po tom, co jsem včera vysadil Juliana u nádraží, se mi domů nechtělo. Projížděl jsem autem celé město, byl jsem i v ulicích, které jsem viděl poprvé v životě, i když jsem tady vyrůstal, a nakonec jsem jel stejně zpátky do nemocnice.

Řekl jsem to Lennie. A vyslechl si dlouhou a naštvanou přednášku o tom, jak jsem ho měl zastavit a bojovat za náš vztah, a ne jen přikyvovat.

Já ale chtěl jen přikyvovat. Julian mi nevěřil, když jsem ho prokazatelně miloval a nemohl jsem mu ublížit, a jestli s myslel, že bych ublížil i přes to jeho rodině, měl jsem jasno. Přišlo mi to trochu nefér.

Ale i přes to jsem ležel v posteli v mém pokoji, kde jsem měl doteď vystavené postavičky s Avengers z dětství a na zemi obří koberec s Iron Manem, a tupě zíral na strop. Proklínal jsem každého člověka, který prošel před naším domem, a neustále jsem trestal máminu kočku, která neměla ráda mě a já ji.

Měl jsem hodně špatnou náladu. A už vůbec jsem se netěšil, až se budu muset vrátit na kampus.

*

Zpátky na pokoji se mou obětí stal Dmitri. Neustále padal, vrážel do něčeho, něco na něj padalo a on neustále nadával, zatímco já se tiše smál. Neřekl jsem mu, že jsme se s Julianem rozešli a že jsem měl špatnou náladu, jsem sváděl na škaredé počasí.

Třetí den od mého návratu jsem se chtěl vypařit z přednášky, kdy jsem věděl, že v té místnosti ji má Julian hned po mně. Ale nějaká větší síla, než jsem byl já sám, mě musela zdržet.

"Danieli, pojď sem, prosím tě," zavolal na mě profesor, když jsem scházel schody ke dveřím. Zatnul jsem zuby, otočil se a prorval se před vycházející studenty zpátky k profesorovi. Stoupl jsem si před něj a shlédl dolů, jelikož on byl snad trpaslík.

"Ano?"

"Vím, že je věc studentů, jestli chodí na přednášky nebo ne, takže za to tě kárat nebudu, ale jde o tvé odevzdané práce," řekl profesor a místo toho, aby pokračoval, se začal hrabat v několika papírech. "Počkej chvilku, přísahám, že ten papír tady někde mám."

Netušil jsem, o čem mluví, ale skenoval jsem zadní dveře a čekal, kdy Julian vejde. Nechtěl jsem ho potkat. Doposud se mi to úspěšně dařilo, jelikož jsem ho od našeho rozchodu ještě neviděl.

"Fakt to tu někde mám. Mám tam všechno zapsané, co jsem ti chtěl říct."

Samozřejmě, že jo. Tento profesor nikdy neuměl nic říct z hlavy sám za sebe.

"Víte, já docela spěchám," zkusil jsem to. Profesor přestal hrabat, rychlostí blesku se na mě podíval a povytáhl si brýle, které mu sklouzly na špičku nosu.

"Myslím, že tvoje vzdělání je důležitější, ať už spěcháš kamkoliv," zamumlal. Dalších deset sekund se mi díval přísně do očí, jako by ho snad někdo podplatil, aby mě zdržoval, a pak se znovu začal hrabat v papírech, ale tak desetkrát pomaleji.

Vzdal jsem to. Přenesl jsem váhu na jednu nohu, založil si ruce na prsou a čekal. Profesor nějaký ten papír našel snad až po dvou minutách a začal vykládat.

Neslyšel jsem snad jediné slovo, které řekl, jelikož jsem sledoval, jak se učebna zaplňuje studenty. Julian nepřišel dřív ani později. Ze třídy jsem odcházel až ve chvíli, kdy vešla profesorka učící tento předmět a vyhodila nás.

Napadlo mě, jestli je Julian z našeho rozchodu tak mimo, že by nešel na přednášky ani pět dní po tom? Přišlo mi to ale divné, jelikož takový Julian nebyl. Kvůli něčemu takovému by se neflákal.

Zpátky na pokoje jsem to vzal schválně kolem budovy, kde bydlel, kdybych ho náhodou zahlédl, ale nic. Takže nejspíš byl zavřený na pokoji. Pár metrů od mě.

Párkrát mě napadlo, že bych si s ním šel promluvit. Že bychom si to alespoň pořádně vyříkali, protože mi přišlo, že to není všechno. Že je ještě mi tají něco, jinak jsem nechápal, proč se se mnou nerozešel hned na začátku, co jsem mu o sobě řekl.

Ale šel jsem dál. Vrátil jsem se na pokoj, kde Dmitri otevřel oči jako sup hned, jak jsem vešel. "Jak je Julianovi?" zeptal se hned a posadil se.

Nechápavě jsem nakrčil obočí. "Proč se ptáš?"

"Bezták jdeš z nemocnice, ne? Proč jsi mi neřékl hned, co se mu stalo? Musel jsem se to dozvědět od kamarádovýho kamarádá, který je kamarád s Julianovýcm spolubydlícím," odfrkl si Dmitri a já bych přísahal, že při tom na mě plivl. Stále jsem ale nechápal, o čem mluví.

"Co se mu stalo?" zeptal jsem se. Dmitri si poklepal na čelo a naznačil mi, ať nedělám blbého. Tak jsem mu to tedy řekl. "My se rozešli minulý týden. V sobotu."

Dmitri vykulil oči a položil si ruku na otevřená ústa. "Panebožé. Ty vážně nic nevíš?"

Zavrtěl jsem hlavou, přičemž jsem cítil, jak se mi zrychluje srdce.

"Julian měl minulou sobotu nehódu. Je v némocnici tři bloky odsud. Prý bude v pohodě, ale neustále spí a zatím toho moc neřekne a ani se moc nehýbá. Celou dobu jsem si myslél, že to víš, jen-"

Nečekal jsem, až si Dmitri vzpomene, jak se mluví anglicky, jelikož vždy mluvil jak šnek, ale místo toho jsem odhodil batoh na postel a vyběhl ven z pokoje, z budovy, z kampusu.

Měl minulou sobotu nehodu. My se rozešli v sobotu.

Myslel jsem, že mi nervozitou vyskočí srdce z hrudi, jelikož mě hned napadlo, že za to nějak můžu zase já. Nikdy jsem pořádně totiž nevěděl, co dokážu, a nedivil bych se, kdybych v tom měl zase prsty.

Jestli jsem mu zase něco udělal, přísahám, že už nebudu chtít se sebou žít.