Karma

0.31

Jedna věc, kterou jsem nedomyslel.

Nejsem rodina, takže prozatím nemůžu za Julianem.

Takže jsem jen seděl v čekárně a čekal, až z Julesova pokoje vyjde kdokoliv. Někdo z jeho rodiny nebo třeba jen sestřička. Ale očividně nikdo z nich nepotřeboval na záchod nebo se najíst, Julian nepotřeboval zkontrolovat, takže z Julianova pokoje nevycházel nikdo.

Pak se ale dveře jeho pokoje otevřely. Ven vyšla holčička, kterou jsem okamžitě poznal. A naštěstí i ona mě, hned jak mě uviděla.

Pomalými kroky se začala ke mně přibližovat a měřila si mě při tom pohledem, jako by si nebyla jistá, jestli jsem to já. Zastavila se několik metrů ode mě. "Ty jsi Danny, že?"

Přikývl jsem. "Ty jsi Grace."

Nereagovala. Pořád mě propalovala pohledem, jako bych něco provedl. Což jsem podle ní taky udělal. "Julian tady leží už čtyři dny, víš to? Vidím tě tady poprvé, což je divný, když jsi jeho přítel, ne?"

Nesnášel jsem chytré děti.

"Já vím. Ale my... máme přestávku, víš?" Bylo mi jedno, že to byla lež. Jinak by mě tam nikdy nepustili.

Pořád se mračila. "Párkrát se na tebe ptal. Jestli vůbec o tom víš."

Skousl jsem si spodní ret. "Jak na tom je?"

Její obličej se trochu uvolnil. "Dneska odpoledne by ho měli už předělat na normální pokoj. Takže bys ho mol navštívit."

V mém těle se objevila vlna vzteku. Když jsem se bavil na recepci se sestřičkou, tvrdila, že mě prostě nemůže pustit dovnitř. Ale odpoledne by to bylo najednou možné. Nesnášel jsem nemocnice a namyšlené sestřičky. Ale řekl jsem si, že s nimi si to vyřídím později.

"Máš tam rodiče?" zeptal jsem se.

Grace přikývla. "Máma a Lily jsou tam. Henry zůstal doma s Dominicem."

"Mohla bys jí říct, že jsem tady? Řekni, že jsem o tom nevěděl, jelikož máme přestávku, ale že jsem tady." Zkráceně jsem prostě doufal, že by mě mohla dostat dovnitř. Grace přikývla a rozběhla se zpátky do pokoje. Postavil jsem se na nohy a začal přecházet z místa na místo.

Grace za sebou zabouchla dveře. A za chvíli vyšla žena, které bych tipoval mnohem méňe, než jí doopravdy bylo, s očima na chlup stejnýma, jako měl Jules, Grace i Lily.

Navázal jsem s ní oční kontakt, protože jsem se nikdy neviděli a nevěděl jsem, jestli mě někdy viděla alespoň na fotce. Pomalu došla ke mně. "Daniel?"

Přikývl jsem. "Rád vás poznávám, paní Duncanová." V duchu jsem se modlil, že jsem si její příjmení pamatoval dobře, protože měla jiné jak Jules. "Jak je na tom?"

Povzdechla si. "Už dobře. Nejhorší má za sebou. Grace ho teď probudila, když pro mě přišla, takže tě chce vidět."

Spadl mi kámen ze srdce. Bál jsem se, že by mě třeba nerad viděl, ale očividně chtěl. "Takže tam můžu jít?"

"S mým povolením jo, ne? Když tak to sestrám už odůvodním."

"Děkuju," usmál jsem se. Usmála se zpátky, ale její úsměv byl mnohem unavenější. Otočila se na podpatku, otevřela dveře a první vyhnala holky ven.

"Půjdeme se najíst," vysvětlila mi, "takže máte nějaký ten čas pro sebe."

Lily a Grace vycupitaly na chodbu. A já vešel dovnitř.

Julian ležel na posteli, kterou měl nastavenou tak, že to skoro vypadalo jako by ležel. Na tváři měl několik škrábanců, nohu měl v sádře až nad koleno a právě si z hlavy sundával obvaz. Když mě uviděl, zastavil se uprostřed pohybu, koukl na mě a pak si ten obvaz rychle ztrhl.

"Julesi..." začal jsem, ale vlastně jsem nevěděl, co říct. Pořád jsem si v hloubi duše myslel, že za to můžu já.

"Takže si o tom nevěděl, že?" zeptal se jako první. Zavrtěl jsem hlavou a Julian sykl. "Já to říkal."

Přešel jsem beze slova pokoj a zastavil se u jeho postele. Podíval jsem se na jeho obvázanou ruku, ze které vedla nějaká divná hadička a dostal jsem strašnou chuť se ho dotknout, ale věděl jsem, že nemůžu. "Můžu za to já?" zeptal jsem se. I když já bych to měl vědět líp.

Odkašlal si. "Jasně, že ne."

"Jak se to stalo?"

"Vyšel jsem z nádraží. Měl jsem sluchátka v uších, nerozhlédl jsem se a prostě se to stalo. Naštěstí to auto nejelo tak rychle, ale byla to moje chyba."

Sedl jsem si na stoličku, která byla hned vedle mě. "A když se to stalo... Necítil ses nějak divně? Nějak jak tenkrát na střeše?"

Julian si povzdechl. "Nemůžeš za to. Opovaž se si to dávat za vinu."

Uchechtl jsem se. "I kdyby to nebyla zasraná karma, stejně za to můžu já. To kvůli mně jsi odjel. Jinak bys byl v bezpečí několik kilometrů odsud."

"Pokud si to dobře pamatuju, a až na otřes mozku mám hlavu v pořádku, já se rozešel s tebou, bylo to moje rozhodnutí a já se rozhodl odjet zpátky," namítl. Já byl ale odjakživa tvrdohlavý, takže mi to nijak nepomohlo. Zavrtěl jsem hlavou.

"Mám pocit, že se mi to vymyká kontrole," zašeptal jsem. Julian to naštěstí neslyšel, nebo to alespoň předstíral.

Chvíli jsme tak zůstali v tichu. Já netušil, co bych mu tak mohl říct, takže jsem čekal, až to ticho přeruší on. "Já bych řekl, že existuje něco silnějšího než ty, co mě potrestalo za to, že jsem se rozešel s karmou. Protože jak jsem mohl být tak blbej."

Překvapeně jsem vzhlédl. Julian se na mě nedíval, ale motal obvaz, co si sundal, do kuličky. "Je to pár dní zpátky a už toho lituješ?"

Julian po chvíli přikývl. "Jak tady jen ležím, přemýšlel jsem o tom. A vlastně jsem byl naprostej vůl, protože proč by jsi sakra někomu, koho mám rád, ubližoval."

"Máš právo se bát. Kdykoliv mi může třeba přeskočit. Nebo se mi to vymknout kontrole. A já to chápu."

Jules dovázal obvaz a podíval se na mě. "Je ještě nějaká šance, abych to vzal zpátky?"

Vycítil jsem tu správnou chvíli na to se ho dotknout, a tak jsem ho chytil za obvázanou ruku. Stoupl jsem si, jelikož jsem věděl, co se chystám říct, tak jsem chtěl Julese alespoň políbit, protože mi přišlo, že jsem teď mohl.

Tak jsem to taky udělal. Políbil jsem ho na rty a pootevřenýma očima sledoval, jak on ty své zavřel a ponořil se do polibku. Když jsem se začal odtahovat, natahoval se na posteli ještě za mnou, jako by nechtěl přestat.

Narovnal jsem se. "Myslím, že takhle to bude lepší. Já mám prostě předurčeno zůstat sám, protože sakra, já dokážu zabít lidi lusknutím prstu. Jsem moc nebezpečný na to, abych s někým mohl žít."

Julian se na mě zmateně podíval. "Ne. Tohle neříkej. Jen jsem se ti dostal do hlavy. Já a ty moje pitomý kecy."

Zavrtěl jsem hlavou. "Tohle bych věděl i bez tebe. Jen jsem tomu nechtěl věřit. A teď tady kvůli mně ležíš v nemocnici."

"Není to tvoje chyba, Danny!" Julian zvýšil hlas. "Byla to moje blbost. Všechno."

"I tak. Řekni mi, jak člověk jako já, může žít normální život? To prostě nejde," odsekl jsem. "To abych se šel nejlépe zabít, protože-"

Zmlkl jsem. Do pokoje vešla sestřička se slovy, že musí zkontrolovat přístroje a další věci, jestli je všeho dostatek. A než stihla odejít, přiřítila se malá Lily, aby Julianovi ukázala, jaký má sendvič s Minnie na obalu. Hned za ní přišla Grace a po chvíli i Julianova máma.

Byl čas odejít.

-

tak jsem se nakonec rozhodla nechat celou původní verzi karmy, což znamená, že až teď mi došly předepsané kapitoly, heh. tak já se pokusím další napsat ještě tento rok.

kdybych ji nenechala, tenhle příběh by pravděpodobně skončil do pěti kapitol. mohla jsem být vysvobozena. ale bude to asi delší. protože drama, to si zase ujít nenechám :')