Karma

0.09

"Teď ti řeknu, kam jdeme," promluvil Julian, když jsme byli uprostřed ničeho. Už dávno pustil mou ruku, teď měl obě ruce opět v kapsách od kalhot. "Mám jednoho známého. Pracuje v baru u bowlingu a dostane nás tam zadarmo."

"Bowling? Já hrál bowling jednou v životě, asi před osmi lety a byl jsem mizerný," vydechl jsem nechápavě, jak ho mohlo něco takového napadnout.

"No vidíš, to ti bylo dvanáct. Teď ti to půjde mnohem líp, i když o tom nevíš," usmál se. "A navíc - horší jak já být nemůžeš, chodím sem tak dvakrát do měsíce a stejně mi koule pořád sjíždí do té prohlubně nebo co to je."

Pokročil jsem rameny. "Tak to dneska vidím tak, že se hodně nasmějeme."

Jules jako by si úlevou oddychl, rozcuchal si vlasy a ramenem do mě trochu vrazil. "Už jsem se lekl. Teď jen budu muset posunout své plány. Sem jsme měli jít až na druhý rande."

Rozesmál jsem se. "Tak druhý rande, jo? Co když budu po dnešku z tebe tak znechucený, že tě nebudu chtít už nikdy vidět?"

Došli jsme před budovu, na které visel svítící štít ve tvaru bowlingové koule. Julian se na mě podíval a ušklíbl se. "Tak tě tam dotáhnu."

"Když se plány posouvají, kam že to jdeme příště?" zeptal jsem se a Julesovi se rozzářily oči.

"Další známý. Tentokrát venkovní kino."

Přišlo mi, že mé srdce vynechalo několik úderů. Představil jsem si, jak sedím vedle Juliana někde uprostřed louky, před námi velké plátno promítající nějaký dokonalý film a všude kolem nás úsporná světla v podobě lampiónů. Takhle alespoň vypadalo kino, které bylo asi jeden kilometr od školy. To už je jiná romantika. Nasucho jsem polkl. "Dobře."

Došli jsme k zadnímu východu, Julian vyťukal na dveře nějaký kód a za chvíli nám otevřel asi o pět let starší kluk. S úsměvem nás nahnal dovnitř, propašoval kolem kuchyně a vrazil nám do rukou ty úžasně krásné bowlingové boty. "Užijte si to," zazubil se.

"To byl Archie," vysvětlil mi Julian, když jsme se přezouvali. "Někdy, když má výrazně dobrou náladu, mi zlevní i pizzu, jelikož on jako zaměstnanec má speciální kód se slevou."

"A má dneska dobrou náladu?"

"Řekl bych, že jo." Jules se vítězoslavně usmál a vyskočil na nohy. "Jdu to zjistit a objednat nám něco k pití."

Dovázal jsem si boty a hned jsem přešel k stojanu s koulemi. Na každé kouli bylo číslo s její váhou, ale já netušil, jestli je pro mě dobrá sedmička nebo až dvanáctka. Počkal jsem na Juliana. "Ty používáš jakou hmotnost?"

"Já nepoužívám žádnou konkrétní. Já si vybírám podle barev," zasmál se a na stůl položil dvě sklenice s nějakým alkoholem a jednu sklenici vody. O tu se asi budeme dělit nebo co.

Dal jsem tedy na Julese, vybral si tmavě modrou (nakonec s devíti kilovou hmotností, ale ta barva byla prostě úžasná) a šel jsem na svůj první hod. Julian v tu dobu stál kousek za mnou už s vybranou zelenou koulí. "Já se vsadím, že hned napoprvé shodíš nejméně šest kuželek a já se budu muset propadnout hanbou."

Uchechtl jsem, ale nic jsem mu na to neřekl, udělal jsem pár rychlých kroků dopředu a hodil koulí. Kupodivu se držela uprostřed dráhy a můj úsměv se začal rozšiřovat, když jsem uviděl, jak hezky doprostřed kuželek míří. Pak se ozvalo sériové padání kuželek a já zjistil, že jsem hned na první pokus dal strike.

"To si že mně musíš dělat prdel." Julianovi málem spadla brada až na zem. Nedalo mi to a musel jsem se rozesmát.

"Tak bych řekl, že jsi na řadě," vyzval jsem ho a uvolnil mu prostor. Julian nejistým krokem došel až ke kraji dráhy, roztáhl nohy, kouli si pod sebe položil a jenom ji odstrčil dopředu. Koule hned najela do žlábku.

"Já že si z tebe dělám srandu?" vysoukal jsem ze sebe mezi návaly smíchu. Julian se ke mně otočil a pokrčil rameny.

"Říkal jsem, že jsem mizerný," bránil se s rukama zvednutýma v obranném gestu. "Tak mě to nauč," vyzval mě nečekaně a můj smích polevil.

"Vážně? Já nejsem nějaký mistr nebo tak."

"To je mi jasné, ale aspoň mě nauč tvůj styl házení."

Na Julianův druhý pokus jsem se postavil vedle něj. "Stoupni si trošičku bokem," vyzval jsem ho, abych se vlezl vedle něj a Julian tak učinil.

"Já ani nevím, jak se ta koule drží," ozval se Jules a já se plácl do čela.

"Neříkal si, že sem chodíš dvakrát do měsíce?"

"A kdo říkal, že hraju pokaždý bowling? To tak jednou za půl roku, já sem chodím na zlevněnou pizzu."

Udělal jsem krok doprava, až se naše ramena srazila. Julian ke mně zvedl pohled, nastavil kouli a ruku a čekal, až začnu dělat zázraky. Vzal jsem tedy jeho ruku a nastavil mu ruku tak, aby kouli správně chytil. Bylo mi jasné, že Jules ví, jak se ta koule drží, protože to ví asi každý, ale nebránil se tomu a já mu byl alespoň blíž. Usmál jsem se a on mi úsměv opětoval.

"Tady vidíš, proč jsem to chtěl nechat až na druhý rande," zašeptal a já se musel strašně začervenat. Byla pravda, že jsme stáli k sobě až nevídaně blízko.

"Myslíš tím to, že nás tady od sebe nedělí žádný stůl, jak by to bylo v té kavárně, jo?" zasmál jsem se a posunul se o krok dozadu. Julian nepatrně přikývl, než se rozesmál.

"Takže teď se mám jen rozběhnout a hodit? Ta koule je strašně těžká," postěžoval si.

"Jestli sis nevšiml, jsou tam i dětské koule." Ukázal jsem na stojan s koulemi, kde v úplně spodní řadě byly převážně růžové dětské koule. Jules se zatvářil uraženě. "A jinak jo. Rozběhneš se a hodíš koulí. Doprostřed, prosím tě. A hoď to ještě před tou čárou, přímo na dráhu se koule házet nesmí. Prostě zkopíruj mé pohyby," vysvětlil jsem a ještě jednou mu ukázal bez koule v ruce, jak házím já. "Uvidíš, že i kdyby se ti to nepovedlo, koule se ti dostane do žlábku později než tím tvým způsobem."

Julian na nic nečekal, udělal tři rychlé kroky a poslal kouli dopředu. Šlo vidět, že doprostřed to nebude, ale aspoň nešla hned do boku. Když koule dojela ke kuželkám, jednu shodila. Julesovy ruce vyletěly do vzduchu a nadšeně vyjekl. Začal jsem mu tleskat, když se ke mně rozběhl, chytil mě za hlavu a vlepil mi rychlou pusu na tvář.

Ten večer to bylo to nejbližší, co jsme k polibku měli. A jestli si někdo myslel, že bylo i něco víc, musím ho vyvést z omylu. Vždyť to bylo teprve první rande, ne? Samozřejmě nelituju toho, že se toho více nestalo, vždyť sám řekl, že mě veze na druhé rande. Nelituju. Ani trošičku. Jen mě to sžíralo zaživa, protože Jules snad opravdu byl kluk mých snů.

- - -

už vidím těch sto padesát vyjádření se ke dvojsmyslům s koulemi :'D