Karma

0.18

Když Julian uložil i Grace do postele a uklidnil ji, že všechno bude v pořádku, Lily se ve vedlejší místnosti opět rozbrečela. Tu už Jules uložil před patnácti minutami.

Vyčerpaně zavrtěl hlavou a pohladil Grace po tváři. Já to vše sledoval ode dveří. "Tohle bude těžká noc. Lily se asi dost bojí, takže budu muset jít za ní," vysvětlil své mladší sestře, ale ta se hned zamračila.

"Já se taky bojím," namítla. "Prosím, zůstaň tady, než usnu."

"Grace, Lily brečí. Musím ji jít uklidnit. Ty jsi velká holka, zvládneš to," povzbudil ji Julian, ale očividně to nepomáhalo. Vypadalo to, že se Grace taky každou chvíli rozbrečí. A Lily se zdála být čím dál hlasitější.

"Prosím," zašeptala Grace.

Narovnal jsem se. "Já tady klidně zůstanu, jestli teda nevadí, že nejsem Jules," nabídl jsem se. Oba jejich pohledy se přemístily na mě. Julianův vděčný a Gracein přemýšlivý. Pak se k ní zpátky otočil.

"Může tu Daniel zůstat místo mě?" zeptal se jí. "Nebudeš usínat sama."

Grace se usmála. Ona se fakt usmála. A já si uvědomil, že jsem se právě upsal k tomu, že s ní zůstanu sám v pokoji. Já. S dítětem. "Tak dobře, když je to tvůj nejlepší kamarád."

Oba jsme se usmáli. Julian, který dosud klečel, si stoupl a když procházel kolem mě, pohladil mě po ruce. "Děkuju moc, Danny," zašeptal.

Zamrazilo mě na zádech. Nikdy mi takhle neřekl, ale podle mojí reakce jsem usoudil, že se mi to líbilo. Neodpověděl jsem mu, protože než jsem se vzpamatoval, zavřel za sebou dveře pokoje. Otočil jsem se zpátky ke Grace, která na mě koukala Julesovýma očima. Měli je úplně stejné. Posadil jsem se na dřevěnou stoličku kousek od její postele.

Grace se na mě šibalsky usmála. A já v tu chvíli věděl, že má asi na mě pár otázek. "Ty nejsi Julianův nejlepší kamarád, že?"

Zaskočila mě a já nevěděl, co odpovědět. Co já vím, jestli skoro desetileté děti ví něco o homosexuálech nebo alespoň chápou, že i dva lidé stejného pohlaví mohou být spolu. Nebo jestli jí o tom Julian řekl.

"Proč?" Bylo to to první, co mě napadlo.

"Já vás viděla. Teď, když se tě dotkl, i předtím, když ti dal pusu a objal tě. Jsi jeho přítel, že?" Nevypadala zmateně. Ani znechuceně. Vlastně v tu chvíli vypadala strašně roztomile.

Opřel jsem se o svá kolena. "Máš pravdu," přiznal jsem. Doufal jsem, že mě pak Julian nezabije.

"To je... zajímavý," vyklopila po chvíli ze sebe. "Jen doufám, že jsi na něj hodný."

Zasmál jsem se. "Hele, není ti náhodou teprve devět?"

"Devět a tři čtvrtě. Už jsem taky měla kluka," usmála se vítězně. Mně se chtělo strašně smát. Ale bál jsem se, aby se Grace neurazila.

"Jak se jmenoval?" zeptal jsem se místo toho.

"Nic ti neřeknu," vyprskla, ale pak se usmála. "Dobrou noc!" Zavrtala se hlouběji do peřin, přitiskla si blíž k sobě svého plyšáka a fakt už nepromluvila ani slovo. Otočila se směrem ke zdi a zavřela oči.

Pousmál jsem se. Mohl jsem čekat, že něco takového přijde, protože tak staré děti se na takové věci ptají. Počkal jsem, až se její dech uklidnil a nadechovala se v pravidelných rytmech. Obličej se jí trochu uvolnil a já tedy poznal, že spí. Pomalu jsem vstal ze židle a po špičkách došel ke dveřím.

Jakmile jsem zavřel, naskytl se mi pohled opět na obývák. A tedy i na gauč. A tedy i na Julese ležícího s Lily na hrudi, oba spící. Hlavu měla pod jeho bradou a byla na Julianovi celá rozpláclá, ale i tak to byla jedna z těch nejroztomilejších věcí, které jsem kdy viděl.

Chvíli jsem tam stál s rukama v kapsách a s přitroublým úsměvem a pozoroval je. Julian vypadal jako anděl, když spal. Pak jsem udělal ale tu chybu, že jsem popošel a podlaha zavrzala. Jules otevřel oči, jako by ho právě probodli, ale když uviděl, že jsem to jen já, uvolnil se.

"Asi jsem usnul, co?" zašeptal, jelikož to zavrzání Lily neprobudilo.

Přikývl jsem. "Grace už taky spí."

Julian se v rámci možností rozhlédl kolem. Pak pohledem spočinul na Lily. "Mohl bys ji nějak opatrně ze mě sundat? Neměla by se probudit, spí jak po prášcích."

Já s malými dětmi mám nulové zkušenosti a tak jsem byl vážně překvapený, když se mi ji podařilo vzít tak, že se vážně neprobudila. Julian hned vyskočil na nohy, předběhl mě a otevřel dveře do jejího pokoje. Uložil jsem ji do postele, přičemž se Jules nepřestával usmívat.

"S dětmi ti to jde," podotkl.

"Vážně? To ty tady s nimi kouzlíš," odpověděl jsem mu, jakmile jsem se ocitli opět v obýváku.

"Na mě už jsou ale zvyklé. Třeba mě překvapilo, když tě Grace nechala u ní v pokoji. To jsem od ní nečekal."

Uchechtl jsem se. "Já jsem nečekal, že mě bude vyslýchat."

Julianovi se kolem očí objevili vrásky, jakmile se zasmál. "Cože?"

Chtěl jsem mu odpovědět, ale Julianovi začal vyzvánět v kuchyni telefon. Nejprve vyčerpaně vydechl, ale pak si nejspíš uvědomil, že to bude z nemocnice a k telefonu sprintoval. Udělal jsem pár kroků tím směrem, ale zastavil jsem se asi pět metrů od něj a opřel se o stěnu.

Julian si přitiskl telefon k uchu. "Henry?"

Na Julianově tváři proběhlo několik emocí. Nejprve strach, pak úleva. Pak radost. A nakonec bolest. Tak silná bolest, až jsem byl úplně zmatený. Julianova ústa se otevřela, ale nevydal ani hlásku, oči se mu okamžitě zalily slzami. Ještě před tím, než mu telefon vypadl z ruk, stihl ukončit hovor.

"Co se stalo?" zeptal jsem se. Už jsem se neopíral o stěnu.

Julian mi neodpověděl. Prošel kolem mě, pusu stále otevřenou, ale slzy mu nestékaly po tvářích. Nejspíš byl v šoku. Chytil jsem ho za paži a otočil k sobě. "Julesi, co se stalo? Mluv se mnou."

Podíval se na mě tím nejbolestivějším pohledem, který jsem kdy viděl. Pak uhnul pohledem a zavrtěl hlavou, jako by tomu nechtěl uvěřit. "Henry, on... volal," vysoukal ze sebe. "Je to chlapeček, mám brášku, ale-"

Jeho slzy se daly do pohybu a já ho přitiskl k sobě. Hlavou mi hned běhaly ty nejhorší scénáře, jakože mu třeba při porodu zemřela máma.

Asi minutu mi brečel do ramene, než se o kousek odtáhl. "Nezvládl svůj první nádech a lékaři ho museli oživovat. Má slabé plíce a neví, jestli přežije. Šance je prý malá a-"

Zabořil mi hlavu zpátky do ramene. Přitiskl jsem ho k sobě ještě víc a postavil se tak, abych ho co nejvíce na sobě cítil. Abych mu byl oporou, protože jsem nevěděl, co jinak dělat.

Bolelo mě to slyšet. Bolelo mě vidět Juliana brečet. Od chvíle, co jsme spolu začali chodit, se nemohl nového sourozence dočkat. Těšil se, že by konečně mohl mít mladšího bráchu, neustále mluvil o tom, jak by ho vychoval, aby byl jako on, hráli by spolu fotbal...

A možná to teď bude všechno pryč. Protože tohle nečekal a byla to příšerná rána pod pás. "Panebože," zašeptal jsem nakonec. "Je mi to strašně líto."

Na víc jsem se nezmohl. A tak jsem nechal Juliana, aby se mi vybrečel do trika. Cítil jsem se strašně blbě, že jsem nevěděl, co více pro něj udělat.