Karma

0.28

"Danieli, vyklop to."

Lennie se přestala usmívat hned, jak Julian opustil nemocniční pokoj, aby zašel pro pití. Vzhlédl jsem od malého Isaaca, kterého jsem měl v náruči, a nechápavě se na ni podíval.

"Co myslíš?" zeptal jsem se. Lennie se na mě podívala pohledem, kterým mi naznačovala, abych nedělal blbého.

"Skoro spolu nemluvíte. Ani se na sebe nepodíváte. Vždyť Julian se za celou dobu usmál jen jednou, ale když jsem byla ještě na škole, usmíval se neustále a to především když tě viděl. A nikdy ve vaší přítomnosti nebylo ticho. Takže mi hodně rychle řekni, co se děje, jinak za sebe neručím."

Povzdechl jsem si. Lennie nevěděla o mých karma schopnostech a já jí to ani neplánoval říct. Musel bych jí to říct teď, což nepřicházelo v úvahu, protože na to bychom potřebovali více soukromí.

A nebo jsem jí to říct prostě nechtěl.

"Jules a já..." začal jsem, ale vlastně jsem nevěděl, co chci říct. Měl jsem si něco cestou sem něco vymyslet, když jsme s Julian prohodili v autě jen pár vět. "Jules tvrdí, že je všechno v pohodě a já tomu chci věřit. Ale jestli to vidíš už i ty, myslím, že zas tak nenápadný není. Ale nedivím se mu. Za tu odtažitost můžu já."

Hlava mi šrotovala na plné obrátky, jak jsem se snažil v posledních milisekundách vymyslet, co vlastně řeknu.

"Panebože. Co jsi udělal?" zeptala se Lennie s ledovým klidem. Postavil jsem se a odložil Isaaca zpátky do postýlky, abych nabral více času na odpověď. Představoval jsem si, jak se na mě Isaac usmívá, protože teď to nedělal, a dodává mi odvahu. Nepomohlo to a já pořád netušil, co říct.

Zůstal jsem k ní zády. "Myslím, že nám to už dlouho nevydrží."

Nemusel jsem na Lennie ani vidět, abych věděl, jak mi propaluje záda pohledem, který by mohl zabíjet. "Nevyhýbej se odpovědi. Co jsi mu udělal?"

Málem jsem ho zabil. "Myslím si, že se mě Jules bojí," řekl jsem jednoduše a otočil se k Lennie. Kupodivu mě nepropalovala zabijáckým pohledem, ale tvářila se naprosto neutrálně. Věděl jsem ale, že je to jen dočasně, protože vyčkává, co ze mě vypadne.

"Proč?"

Povzdechl jsem si. "Já ti to teď vážně nemůžu říct, ale slibuju, že až budeme mít více času, všechno ti vysvětlím. Teď se může Jules každou chvíli vrátit a on by sice věděl, o čem mluvím, ale tím, jak se snaží chovat, že se nic neděje, si myslí, že jsme v pohodě. A kdyby mě slyšel tady o tom ještě mluvit, když se mě vlastně kvůli tomu bojí-"

"Zpomal, sakra. Ztrácím se," přerušila mě Lennie. "Proč by se tě měl bát? Co proboha děláš?"

Ohlédl jsem se kolem a uviděl Juliana, jak jde s Lenniným přítelem Benem, v ruce dvě lahve vody. Rychle jsem se obrátil k Lennie. "Taky by ses bála, kdybys o mně všechno věděla," zamumlal jsem. Ani jsem se nepodíval na reakci Lennie a otočil se směrem k těm dvoum přicházejícím. Usmál jsem se, aby to vypadalo, že je vše v pořádku.

"Vidím, že už jste se seznámili," kývnul jsem směrem k nim. Ben odložil na zem dvě velké tašky, jelikož jel Lennie pro tašky, aby odsud mohli odjet, a Jules na zem hodil ještě třetí.

"Potkal jsem ho na chodbě," vysvětlil Julian. "Uviděl jsem tu tašku, kterou měla Lennie, když odjížděla z vysoké, tak jsem mu přímo nabídl pomoc."

Já osobně jsem Bena moc nemusel. Byl o rok starší jak já, což byla jedna z věcí, které mě štvaly, protože mi přišlo, že se kvůli tomu choval často povrchně.

Přikývl jsem. Julian došel ke mně a podal mi vodu jako bych byl úplný cizinec. Posadil se na židli u okna.

Koutkem oka jsem se podíval na Lennie, která se mohla hlavou ucukat, jak mi naznačovala, abych si sedl vedle něj. A jelikož jsem se bál o svůj život, poslechl jsem.

Překvapilo mě, když se Julian dokonce pousmál, jakmile jsem si vedle něj sedl. A proto mě překvapilo ještě víc, když nahmatal mou ruku, aby si se mnou propletl prsty.

Tohle byl Julian, který mě mátl nejvíce. Nejprve mi podal vodu jako by mě neznal a za pár sekund si se mnou proplétal prsty.

Nevěděl jsem, co si mám myslet, a horší bylo, že jsem nevěděl, co si myslí on. Pořád jsem na něj sváděl, že se mě bojí, ale každou minutou jsem zjišťoval, že se ho začínám bát já. Bál jsem se, co udělá v příštích okamžicích.

Tiše jsem vydechl, abych ze sebe dostal všechny myšlenky, a zašeptal směrem k Julesovi: "Abychom tak do půl hoďky jeli, ne? Rodiče nás čekají kolem páté."

"Jasně," odpověděl a skousl si spodní ret. Sledoval jsem ho, jako bych byl úplně mimo, až se rozesmál.

Ztišil hlas. "Neplánuješ teď v hlavě ničí smrt, že ne?" zeptal se a podíval se na Lennie s Benem, kteří stáli kolem Isaaca a něčemu se smáli.

"Ne," vyhrkl jsem. "Samozřejmě že ne."

Netušil jsem, jestli to myslel ze srandy. Sice to tak řekl, ale mohlo to být doopravdy úplně jinak.

Pustil mou ruku, aby se mohl napít.

Začal jsem zjišťovat, že když si myslíte, že se vás člověk bojí, začnete se ho bát vy sami.