Elementa

Herbagrad, ehm, počkat, ne

,,Cože?! My jedeme do Rostlinné říše?! Vždycky jsem se tam chtěla podívat!" 

Vyhrkla na Lofta Dania. 

,,No, vlastně jedeme jen do Herbagradu." 

Danie okamžitě ztuhl úsměv na tváři, schoulila se do klubíčka a chytla se za nohu, aby jí všichni litovali, jaký je to chudáček. Jediný, kdo takovéto situace využil, byl Ingus který ji začal utěšovat. 

,,Co je tak špatného na Herbagradu? Tady, na mapě píšou, že tam zrovna staví jakýsi zámek či co." 

Loft měl pravdu. Herbagrad nebylo špatné město. Naopak! Bylo krásné. Přímo vprostřed protékala široká řeka Palus, na které okamžitě vyrostly největší lázně ve všech zemích elementy obehnané. Po asi dvou minutách pomalejší jízdy vůz sjel z cesty vytesané do hory, na jednoduchou prašinatou cestičku. Vedle nich se objevila cedule nesoucí nápis. Vítejte v Herbagradu, zemi pokoje, klidu, krásných hradů a zámků a lázní. Těmi lázněmi se hodně chlubili. Když si cedule všimla Dania, okamžitě si uvědomila, že Herbagrad nebude až tak špatné místo a tak celý zbytek cesty pronášela jak už jí ta noha nebolí, a že se strašlivě těší a podobně. Ingus, jakožto člověk kterého Dania brala jako kamaráda, s ní po chvíli začal souhlasit a tak jako malé děti pořád dokola opakovali. 

,,Už tam budem? Už tam budem?" 

Jelikož ony se chovali jako děti, musela se řidička zachovat jako zlá máma a jednu oboum vrazila. Tento nečekaný zvrat Dania absolutně nečekala a tak jí to oplatila. Problém byl že když se obě začali fakt hodně mlátit, přičemž Ingus nezůstal stranou, řízení bylo na Loftovi. Ten nikdy neřídil drožku, natož aby řídil něco jako je, auto? Navíc, Loft nebyl nejvyšší a tak neviděl na cestu. Musel totiž mačkat dolní pedály. Za chvilku už Loft dokázal jet rovně, ale mohl se orientovat podle toho, jestli vidí stromy, na ty totiž ještě viděl. Takhle si to jel dobrých pár minut, ostatní se vzadu už pomalu začali i udobřovat ale Loft je Loft a tak jel a když viděl oblast, o něco širší než cesta, ihned tam jel. Ale o cestu, nešlo. Hned jak tam Loft vjel, do celého auta se nahrnuly litry a litry vody. Jediné co někdo stačil vykřiknout než se celé auto zaplnilo byla Dania a její: 

,,Sakra! Vo-" 

Ne, neboj se, pomlčka opravdu nenaznačovala její smrt. Naopak, její poslední nádech, před zdlouhavým plaváním na břeh. Dania totiž neodhadla jak moc široké vlastně auto je a tak se nevynořovala, dokud nenarazila na pevninu. Taky jí to netrvalo nejkratší dobu a tak se pak s ostatními na pevnině půl hodiny vykašlávala. Už bylo ráno. Slunce svítilo na obzoru a tak se pro změnu prohlásila za velitele Lili. Její plán byl prostý, všichni měli hrozný hlad, tak tedy pověřila Lofta aby nachytal v řece nějaké ryby. Sebe původně chtěla pověřit prozkoumáváním okolí, ale demokracie opět zvítězila a díky hlasování musela přinést nějaké chrastí na oheň. Dania, jakožto mrzák měla zkusit pomocí nožíku co měla odtrhávat od jakýchsi zmutovaných borůvek oddělávat stopku. Ty měl nasbírat Ingus. Po asi hodině šlo všechno skvěle. Lili si ohřívala ruce nad ohněm, kde se už smažily první dvě ryby. Loft dál spokojeně chytal s provizorně vyrobeným prutem a Ingus pomáhal Danie se stopkami. 

Lili vzala do ruky mapu a začala si jí prohlížet. Prohlásila, že až se najedí, budou moci jít dál. Měli by jít po směru řeky. Po nějaké další chvilce kdy se opekli nějaké tři ryby, bylo vše snědeno a byl čas jít dál. Lili na sebe hodila kožený batoh, obsahující pouze mapu, čutoru s vodou (nebo jinou nespecifikovanou látkou, Lili si totiž trochu hraje na Bártyho Skrka Juniora) a mošničku se zbytkem brzlíků. Po vyčerpávající, úmorné, ale přesto pouze pěti minutové cestě, vyhlásila Lili přestávku a usoudila, že jestli takhle pomalu půjdou dál, očekává návrat domů na neurčito. Bohužel jí ale nenapadlo jak by se asi mohli pohybovat rychleji a tak se šlo dál. Nejsem pesimista, ale musím vám ještě dodat, že čutorka byla napůl prázdná. Po dalších, asi pěti až osmi přestávkách, si Lili uvědomila co je tíží. Byla to Dania, která pořádně sama nedokázala a chodit a protože první návrh, nechat ji tu demokracie zamítla, musela Daniu na ramenou nosit Lili, i s batohem, takže Dania tam měla i sedátko. Spokojeně se rozhlížela a za chvíli by asi nastala další pračka, jenže Loft vykřikl větu která všechny zachránila. 

,,Hele, není to vesnice?" 

Ke štěstí všech zúčastněných se opravdu jednalo o vesnici. Před ní stála cedule. Urbibusnice, rodiště Jaromíra Tonsora, velkého válečníka. Ne, dobře, ta cedule stejně byla všem ukradená, hlavně že uprostřed byla studna plná až po okraj. Po chvilce, co si z velkého dřevěného kýble naplňovali žaludky, za nimi přišel staříka zeptal se jich. 

,,Hledáte něco?" 

Loft už byl plný a tak mu odpověděl. 

,,Ano, hledáme jistého kluka. Asi, mm, takhle vysokého." 

Loft rukou naznačil Dominusovu výšku načež stařec pokýval hlavou. 

,,No ano, tady, tudy šel ještě za svítání. Šel s ním jeho hodný taťka." 

Loft se jenom nevěřícně podíval na starce který spokojeně pomlaskávala jakou skvělou věc vykonal a odešel. Hlavní však byla jedna, jediná informace. Ví kam šel Dominus. A není daleko.