Elementa

Jak jsi utekla?

Dania radši nepřekážela. Pokoušela se zachovat chladnou hlavu a okamžitě strategizovat, aby byla co nejdřív pryč. Po tom co jí tedy chytili a začali vléct na druhou stranu od Inguse, nijak nereagovala a jenom se tak bezostyšně dívala jak její kamarádi mizí za nejbližším rohem. Bylo to smutné. Ona ale radši pro padesáti procentní zkrácení trestu nevykazovala žádné známky jakéhokoli vzpírání proti řádu. Nechala se tak nést chodbou stále jedním směrem. Pak muž zahnul do zahradní oblasti. Obloha byla oranžová a létali si tak na ní červánky. Procházeli vysokou trávou kolem hřiště a oba zůstávali ledově klidní, dokud muž nepromluvil. 

,,Neměl bych to říkat." 

Dania si uvědomovala že se jí tento bodygárd snaží něco říct a tak se na něj tázavě obrátila. 

,,Ale doufám že to zvládnete. Vím kdo jste. Chcete zachránit princeznu..." 

Dania stále ani nepípla, aby ho nějak nepřerušila, protože zatím každý jeho dialog neměl smysluplný konec, ba-li otevřený. 

,,Zkus sehnat ty tvé kamarády. Tady na zahradě jsou průlezy do hřišťat mužských vězňů. Já připravím odvoz a vy mi jen řeknete kde budete chtít jet. Odjíždíme pozítří ráno." 

Byly to extrémně podstatné informace, ale on to říkal stále tak stroze. Dania tomu nerozuměla. Prostě nedokázala pobrat takovou výpomoc od pracovníka věznice, ale pochopila že jde asi o vlastence a podpořitele krále tak na to kývla. 

,,Výborně! Moc vám děkuji! Komu za to vděčím?" 

Zeptala se nadšeně. 

,,B tři sta dvojce." 

Ukázal na svém oděvu na cedulku s tímto nápisem. 

,,Ale mezi námi jsem York." 

Muž se poprvé pousmál a jen na zlomek vteřiny alespoň naznačil nějakou emoci. Dania se taky usmála, ale to už York zastavil. Opatrně sesadil z ramen Daniu a jen na ni lehce mrknul. Nevěděla co dělat. Vysadil jí někde na terase, kde na ní foukal studený noční vítr. Za ní čněly dvře vedle kterých byla cedule. Ženská věznice: NEKLEPAT! Znělo to trochu zvláštně, ale Daniu zajímalo zrovna teď jen její osobní teplíčko. Nikde nebyl zvonek, tak prostě obyčejně otevřela na první pohled zamknuté dveře. 

Zahltil jí nával tepla a taky pěkného smradu. I ona sama si ženskou věznici představovala trochu míň "věznicovou" než mužskou, ale to se šeredně mýlila. Ze všudypřítomného smradu se jí ohrnoval nosík a roztočila hlava. Nacházela se právě v chodbě kde blikala světla podlaha lepila neznámou látko, jejíž původ se nikdo neopovažuje vyslovit nahlas. Dania stála v této chodbě a byla pěkně zmatená. Rozhodla se tedy po chvíli jít sama a to se jí vyplatilo. Šla touto chodbou a po záhybu doleva, doleva, doprava, doleva, doprava, doprava, doprava a pak doleva, narazila na jakéhosi uklízeče který ji beze slova omylem koštětem zametl až k celám. Bylo tam překvapivě ticho. Bylo asi kolem osmi a ona tam tak stála vedle cel bez jakýchkoli instrukcí. Mohla utéct, ale i tak nedůvěřovala tomu muži natolik aby jen tak zahodila její původní plán do koše. 

Chytla tedy první mříž u cely co viděla, která byla prázdná a pomalu za ní zatáhla. Ozval se skřípavý, otravný a hlavně velice hlasitý zvuk. Najednou Dania ze všech směrů slyšela dunivé kroky a než by se nadála, byla u ní nějaká vysoká žena ve velkých botách a inženýrském oděvu a tvrdě jí chytla za ruku. Neřekla jediné slovo začala jí silně táhnout směrem odkud předtím Dania šla, dokud nedošla až ke vchodu na zahradu. Pak vytáhla klíč a zastrčila ho do dveří vedle tohoto vchodu. Malinko s ním zakvedlala a pak jenom do dveří nelidsky silně kopla. Rychle ze sebe vyhrkla. 

,,Šéfová! Našla sem tuhle cápku jak zdrhá! No chápete?-" 

,,Chápu." 

Zarazila jí žena s přehnaným make-upem a vínovou rtěnkou. Zřejmě se chtěla zbavit té co sem Daniu přitáhla a to se jí povedlo, protože jenom kývla a se slabším zabouchnutím opustila místnost. V ní se nacházely samé obrázky na kterých byly samé dívky ve vězeňském oblečení a pak jeden metrový obraz za stolem na kterém bylo roztomilé kotě. Žena byla oblečená také ve vínové. Opatrně a pomalu se nadzvedla rukama od stolu a krutě si prohlédla celou dívenku která tam tak nečině stála. 

,,Jméno?" 

Vyhrkla najednou. Dania z téhle paní nebyla moc nadšená, ale stále nechtěla přerušit původní plán a nebýt třeba i náhodou drzá. Její odpověď si teda chvíli rozmyslela a pak v klidu odpověděla. 

,,Domhanová. Dania Domhanová." 

Žena se pousmála, ale i tak měla ve tváři moc vzteku. Bylo to jako-. Představte si. Máte takový to udělátko na mačkání citronu a tak ho na něm vymačkáte. Všecko co z toho vyteklo si nalijetedo krku a spolknete. Takhle se asi tvářila. Podívala se někam dolů a její oči zabrousili někam na stranu jejího stolu. Rukou tam tedy zabrousila taky a vysunula šuplík. Zabořila tam obě ruce a ke konci i hlavu, ale vytáhla nějaký papír. Bez podívání nahmatala brýle na čtení (nevím jestli to byly brýle na čtení, ale bylo by to docela logické) a chvilku tak proti světlu hleděla kdo vlastně je. Pak obojí narvala zpět a rázným kopnutím zasunula šuplík. Nechápavě a úctyhodně se podívala na Daniu a otázala se. 

,,Jak jsi utekla?"