Elementa

Kapitola o kaši

Loft byl moc zmatený, aby se aspoň minimálně vzpamatoval, ale Ingus moc dobře věděl jak špatná je právě situace. Oba leželi s roztáhnutými končetinami a očima mířícíma ke stropu. Bodygárd jenom zaťukal na mříže a zbytečně nahlas řekl. 

,,Je už docela pozdě, takže brou noc. Jo! A na snídani vás vyzvednu." 

Začal si pískat a v klidu šel dál po chodbě. Až teď se Ingus odhodlal něco vůbec jenom vyslovit. Otočil se na Lofta a zašeptal. 

,,My se z toho nějak vyhrabem. Utečem. Král nás zradil, tak se prostě musíme přizpůsobit." 

Loft se posadil a přikývnul, ačkoli se ani nedíval na Inguse. Pak vstal a rozhlédl se po místnosti. Byla velká asi jako dětský pokoj pro jednu osobu. Na sebe tu byl namačkaný záchod, umyvadlo které se po nárůstu plísně stalo spíše květináčem, palanda po které lezli švábi neboť zde asi měli spawner nebo co. Zdi byly oprýskané, ale pokud nevíte co to znamená, jsme na jedné lodi. Jak už jsem zmínil v minulé kapitole, podlaha byla studená a tak si oba pro spekulace vybrali vhodné místo postel. 

,,Tak jo. Musíme prodiskutovat tu nejpodstatnější věc, jestli víš co myslím?" 

Usmál se kulišácky Ingus na Lofta. Loft přikývl a spokojeně odpověděl. 

,,Jsem nahoře." 

Inguse to naštvalo, protože myslel že se nějak dospěle a rozumně domluví, ale smířil se se střídáním s tím, že první bude Loft. To však nebylo všechno vhodné do diskuse. Taky tu ještě byl únik pryč. Shodli se na tom, že nemohou čekat na toho líného krále, ale naopak se o sebe musí postarat sami. Také se dohodli, že se musí co nejdřív setkat s Daniou a probrat plán. Poté si oba unavení lehli do postele. 

,,Dobrou." 

,,Dobrou." 

Ráno se vzbudili oba téměř ve stejnou dobu a to velmi brzo. Oba si tipovali nějak kolem šesté, ale kdo ví kde byla pravda. Sami v cele byli hodinu a půl a už to bylo trauma na celý život. Hlavně pro Inguse, protože Loft něco dost podobného už nedávno zažil a navíc ve tmě. Tady všude bylo světlo, tak to alespoň nebylo tak děsivé. Bodygárd dodržel slovo a někdy v půl osmé je přišel vzít s sebou. Za sebou už v u chvíli šlo mnoho lidí, ale ani jeden na sobě neměl pouta. 

To Inguse naštvalo a rozhodl se pro rozumný krok říct to u snídaně. Procházeli chodbami na druhou stranu odkud původně přišli a pak zabočili do velké místnosti. Šlo samozřejmě o jídelnu a oba z toho měli pochopitelně radost. V celé byly kovové židle připoutané k zemi stejně jako stoly. Na nich už čněla jakási divná kaše. Už tu sedělo pár lidí a bylo hned jasné o koho jde. Ti největší sígři. Všichni byli nasvalení, potetovaní a strašně drsní. Zrovna když první člověk z jejich skupinky dostal jídlo, poslední kabrňák opustil místnost, takže to asi znamená že se jejich skupiny neměli nikdy potkat. 

Netrvalo moc dlouho než vystáli řadu, protože šlo právě o lehčí skupinu. Je navíc fakt že ti předtím dostali trochu jinou kaši. Zatímco tahle byla měkká a její zvláštní a odporná pachuť se rozplývala na jazyku, ta jejich byla divná. Spíš něž kaše to byla hnusná a extrémně tuhá plastelína. Čouhali z ní chlupy a stejně jako lidi co jí jedli, byla prostě drsná. Zpět ale k důležitým věcem. 

Ingus s Loftem byli skoro poslední v řadě. Všechny stoly byly tedy téměř plné. Jediné místo zůstávalo na místě kde byly aspoň čtyři žvýkačky, tak si teda sedli ke zdi. Lžička v neidentifikovatelné hmotě stála a vůbec se nehýbala. Loft se v takto ponuré atmosféře pokusil alespoň o něco veselého. 

,,Chech. Wetter by to ale stejně snědl." 

Ingus se ve zhnusení pokusil usmát a pak neopatrně nabral na lžíci vzduch. Nečekal že to bude tak tvrdé a tak se mu to podařilo až na potřetí. Bylo to nechutné jenom na pohled. Celé to bylo šedé a i hustotou to připomínalo prostě beton. Odloupnutý kousek zdiva se v klidu rozvaloval na pokroucené zrezlé lžíci a čekal až to vzdá. To ale Ingus nehodlal. To si tedy myslel, dokud to neudělal. Rozhodl se že by se pozvracel a umřel a jenom čekal na konec tohohle zdlouhavého dne. Připadalo mu to jako několik hodin, ale šlo jen o devět minut. Loft měl o něco lepší náladu. Měl takřka plechový žaludek a cokoli by do něho nacpal, by jednoduše spolkl. Tohle však byla výzva. Jediné co mu teď zlepšovalo dlouhou chvíli bylo pomyšlení na Daniu. 

*Ta se musí mít. Ženská věznice... Čajíček, nohy na stůl. Ta si stejně nezaslouží nic horšího když za to vlastně může Lili...* 

Pomyslel si. No... Kdo ví zda měl pravdu. Až na mě.