Lonely

11. Část

Jeho dům byl velký. Podle vzhledu jsem usoudila, že peněz bude mít dost. Bála jsem se, co řeknou jeho rodiče, až mě uvidí, ale v domě bylo prázdno. Mlčky mě dovedl do nějakého pokoje, odložil tam věci a přinesl mi polštář a deku. Pokoj byl celkem malý, ale útulný. Tate jen tak stál ve dveřích a nějakou dobu, si mě jen zamyšleně prohlížel. ,,Vítej doma," řekl nakonec. Jen jsem mlčky stála u postele a koukala do země.

Tate

Nikdy by mě nenapadlo, že bude tady. V mém domě, v mém starém pokoji.. Pořád jsem se necítil o nic líp, byla v pořádku, ale nic si nepamatovala. To bylo ještě horší, protože jsem si každou sekundu připadal, jako když jí lžu. Ale já jí to nemohl říct. Tohle se jen tak říct nedá.. Navíc by někam utekla a tady byla alespoň v bezpečí. Měl jsem se tam alespoň vrátit, litoval jsem toho každý den. Deptalo mě to. Ale teď to už nezměním.
,,Kdybys kdykoliv chtěla odejít domů, tak můžeš," řekl jsem. Nevím proč, ale doufal jsem, že tu zůstane co nejdéle. Přišlo mi najednou tak nějak správné, jí tu mít.
,,Jestli nechceš, abych tu byla, tak to pochopím," Podívala se mi do očí. A potom se rozbrečela. Nejdřív jsem nevěděl, co mám dělat, ale potom jsem šel k ní a obejmul jí. Byla studená a voněla po jahodách. Chytila mě kolem krku a přitiskla se ke mě. Smáčela mé tričko slzami a já jí jen mlčky držel a hladil jí po vlasech.

Amanda

Když jsem byla u něj v náručí, konečně jsem se cítila v bezpečí. Přála jsem si, aby tahle chvíle trvala věčně. Teď jsem si nepřipadala tak osamělá, jako jindy. S tím obětím, přišlo tolik slz, že se mi je vůbec nedařilo zastavit. Od té doby, jak moc nejím, mi přijdou všechny pocity mnohem intenzivnější a to se mi vůbec nelíbí. Byla jsem zesláblá a psychicky unavená. Když jsem přestala brečet, dal mě do postele postele a já okamžitě usnula.

Vzbudila jsem se někdy k večeru a umírala hlady. Šla jsem jsem si pro vodu, Tate tam nikde nebyl. U kuchyně byla váha a já nevěděla, jestli to mám zkusit. Už jsem se nevážila přes tři týdny a mé oblečení už na mě viselo i když na těle jsem žádné změny neviděla.

Zhluboka jsem se nadechla a postavila se na ní. Když jsem se podívala dolů, váha ukazovala 69,2 kg!! Jak to mohlo být možné? Nemohla jsem tomu věřit. Radostí se mi rozbušilo srdce a já se usmála. Byla jsem šťastná, můj sen se pomalu plnil. Už jsem se nemohla dočkat, až tam za pár dní, uvidím ještě míň. Došla jsem do kuchyně, vypila asi litr vody, abych zaplnila žaludek, oblékla jsem se a šla si koupit cigarety.

Když jsem si konečně znovu zapálila, bylo mi mnohem lépe. Stres trochu odpadl a já měla konečně čistou hlavu. Seděla jsem na té lavičce, kde mě ráno našel Tate a říkala si, jak velké jsem měla štěstí.

Co mám teď dělat? Ptala jsem se sama sebe. Asi bych se měla vrátit domů a zeptat se na všechno rodičů, ale nechtělo se mi. Bolelo to.. A bylo lepší, že je nemám na očích. Ale potřebovala jsem odpovědi. Spoustu odpovědí. Nechápala jsem to. Proč, jsem si nikdy na nic nevzpoměla? Proč se mi všechny ty sny zdály až teď? Kdyby se mi nic takového nezdálo, nedošlo by mi to nikdy? Tajili by to přede mnou celý život? Přála jsem si, aby i tohle byl jenom sen. Nebo abych zešílela z toho, jak jsem se praštila do hlavy. Cokoliv. Jenom ne tohle.

Snad se vám tahle část líbila, asi byla trochu o ničem, ale byla i hodně náročná na psaní. Omlouvám se, že jsem jí přidala tak pozdě, ale je tu znovu škola a je toho teď prostě moc:( Všimla jsem si, že 10. Část neměla moc úspěch a to mě mrzí. Budu se snažit, to nějak vylepšit:) Opět mě potěšíte Vote, nebo komentářem♥
Chtěla bych taky poděkovat mojí skvělé kamarádce regina-monika. Je prostě úžasná, a úžasně píše♥