Lonely

22. Část

Škubla jsem sebou, když jsem ten hlas uslyšela, a přestože se ve mně mihla zvědavost, odmítala jsem se za ním otočit.

Když se ozval zvonek, všichni vyletěli ze třídy. Všichni kromě mě a toho kluka za mnou. Zůstala jsem sedět v lavici a cítila na krku jeho horký dech. Po chvíli vstal a odcházel také. Prohlížela jsem si ho zezadu a doufala, že se na mě neotočí. Neotočil. A já ucítila úlevu, i zklamání zároveň.

Počkala jsem pár minut, sbalila si věci a vyšla ze třídy. Hledala jsem další učebnu a přála si už odejít. I když jsem tu byla jen hodinu, přišlo mi to, jako bych tu strávila celou věčnost.

Našla jsem jí a sedla si do lavice úplně vzadu. Nechtěla jsem vyčnívat, chtěla jsem být neviditelnou. Bála jsem se, že to tady pro mě bude stejné peklo, jako na předešlé škole. Čím méně lidí o mě bude vědět, tím lépe pro mě.

Na předešlé škole o mě věděli všichni, všichni mě znali jako špeka. A nikdo se se mnou nikdy nebavil tedy.. Potom až kromě Tatea.

Takhle proběhly všechny moje hodiny. Naštěstí žádný učitel po mě nechtěl, abych se před třídou představovala. Když byla pauza na oběd, nechala jsem ho propadnout a raději jsem zamířila ven do zimy.

Našla jsem kousek od školy opuštěnou lavičku, tak jsem si na ní sedla a zapálila si cigaretu. S každým vdechnutím a vydechnutím ze mě vyprchával stres a nahrazovala ho lhostejnost. Mrzlo, ale nevadilo mi to. Milovala jsem zimu.

,,Můžu si přisednout?"  Nadskočila jsem leknutím, když jsem za sebou uslyšela klučičí hlas.

,,Jasně," pokrčila jsem rameny, típla cigaretu, hodila si batoh přes rameno a zamířila pryč.

,,Neodcházej," zavolal na mě.

Opět jsem se neotočila a šla dál, nechtěla jsem, aby mě někdo vnímal. Chtěla jsem být neviditelná.

,,Notak Amando," zavolal.
Trhla jsem sebou při zaslechnutí svého jména a zastavila se. Uslyšela jsem za sebou kroky a tak jsem se otočila.

Stál tam vysoký, hnědovlasý kluk a jeho světle zelené oči, si mě měřily pohledem.

,,Odkud znáš mé jméno?" Zeptala jsem se a založila si ruce na prsou.

,,To máš jedno. Prostě ho znám. Bydlím v domě naproti vám, chceš potom hodit ze školy domů?" Tvářil se lhostejně.

,,Nechci. S cizími lidmi nejezdím," odsekla jsem. Nevím proč, ale už teď jsem ho neměla ráda.

Pousmál se nad mými slovy a pokrčil rameny: ,,Jak chceš, ale je zima a já mám auto, tak.." usmíval se.

,,Chodím ráda pěšky," ušklíbla jsem se.

,,Já bych řekl, že ráda pojedeš se mnou," namítl.

,,Hm, nějak vysoké sebevědomí. Myslím, že nepojedu," prohlásila jsem a šla zpátky ke škole.

,,Myslíš, nebo víš? V tom je celkem rozdíl," uslyšela jsem za sebou jeho hlas. Šel za mnou.

,,Vím," řekla jsem.

,,Co máš za hodinu?" Zeptal se zatímco mě pronásledoval.

,,Co Tě to zajímá?" Odpověděla jsem na otázku otázkou.

,,Nemůžu se zeptat?" Jeho hlas se výrazně přiblížil.

,,Nemůžeš. Nemám zájem se s tebou bavit, chápeš? Takže si běž po svých," prudce jsem se na něj otočila a mračila se na něj.

,,Dobře, nebav se se mnou, když nemáš zájem. Ale já zájem mám, abys věděla," pousmál se znovu.

,,Jestli máš nebo nemáš zájem, mě vážně ani trochu nezajímá," pokrčila jsem rameny a šla do školy. Šel za mnou, tak jsem ho ignorovala. Naštěstí měl hodinu jinde a tak mě nemohl pronásledovat věčně.

Tohle je nejkratší část ever:D snad vám to nevadí, nemám moc času:/ Snad se vám alespoň tahle líbila, ale není nic extra. Potěší Vote, nebo komentář:)