Lonely

12. Část

,,Amando, dneska bys už měla jít do školy," uslyšela jsem nad sebou klučičí hlas.

Otevřela jsem oči a zamžourala. Byl to Tate. Rychle jsem si přitáhla peřinu až pod bradu a doufala, že vypadám alespoň trochu normálně. Skláněl se nade mnou a roztomile se usmíval.
,,Neměl bys sem jen tak vtrhnout," zamumlala jsem. ,,Jsi roztomilá, když spíš," usmíval se. Červeň se mi nahrnula do tváří a já nervózně sklopila oči. ,,Necítím se na to, jít do školy." Řekla jsem.
,,Chápu Tě, ale nemůžeš se pořád schovávat." Řekl a odešel dolů. Měl pravdu. Nemůžu utíkat od všech problémů. Oblékla jsem se do svého už velkého oblečení, namalovala se a z vlasů si udělala drdol. K snídani jsem si dala jablko a vydala se na autobus.
,,Amando, počkej přece," běžel za mnou Tate.
,,Cože? Ty chceš jít do školy se mnou?" Otočila jsem se překvapeně. ,,Jasně, proč ne?" Usmál se znovu a na tváři se mu udělal ďolíček. ,,Já jen.. Nejspíš Ti to zkazí pověst." ,,Na to já kašlu. Už se nenechám ovlivňovat ostatními," zakroutil nad tím hlavou a zrychlil krok, aby nám neujel autobus.

Seděl vedle mě a vyprávěl nějaké vtipy. Bylo to tolik jiné, než když jsem byla sama. S ním, jako bych byla někým jiným. Byla jsem uzavřená, ale chápal to.

Když jsme vystoupili všichni na nás koukali a mě bylo hrozně jako vždycky.
,,Kašli na ně," Zašeptal mi do ucha, dal svou ruku kolem mých ramen a zamířil se mnou ke škole.
,,Kde jsou vlastně tvoji rodiče?" Zeptala jsem se ho o přestávce. ,,Upřímě?" Kývla jsem.
,,Máma umřela,když mi bylo deset a táta je pořád v práci. Pořád je na nějakých služebních cestách atak. Vidíme se jen málo. Nojo, chybí mi." Povzdechl si.

,,To chápu," řekla jsem.
"Takže nemáš ani žádné sourozence?" ,,To ne." Zavrtěl jen hlavou.
,,No a co tvoje rodina?" Podíval se mi do očí.
,,Já.. Nevím jestli jsem už připravená, o tom mluvit." Sklopila jsem oči. ,,Chápu, že mi nevěříš," prohodil. ,,Nejde o to, že bych ti nevěřila. Jenom se bojím to říct nahlas. Když to řeknu, všechno to potvrdím. A já to nechci." Nic na to neříkal a tak jsem se nadechla a řekla mu to. ,,Od té doby, jak jsem se praštila do hlavy, se mi začaly zdát divné sny. Ve všech jsem byla ještě malá holka. Nevím, jak to pořádně vysvětlit, ale přijde mi, jako když se mi jenom vybavovaly nějaké hodně staré vzpomínky. Byly to jen takové střípky a pak jsem se vzbudila a došlo mi to. Byla jsem si tím hrozně jistá, ale doufala, že to není pravda. Jsem adoptovaná.. Adoptovaná. Je pravda, že si nepamatuji na nic z dětství a nikomu z rodiny nejsem podobná.. Je to už skoro šestnáct let. Šestnáct. A oni mi neřekli pravdu."

Divím se, že jsem se při tom nerozbrečela jako obvykle. Když jsem mu to řekla, ulevilo se mi. Vůbec nevěděl, co má na to říct. Díval se na mě s pochopením a lítostí.
,,To mě mrzí," řekl nakonec. Potom se ke mě naklonil a obejmul mě. Vdechovala jsem jeho parfém a užívala si jeho teplé tělo. Takhle mi bylo dobře. V tu chvíli jsme byli jen já a on. A na ničem jiném nezáleželo.

Zbytek dne byl dobrý, Tatea jsem měla čím dál radši a nikdo na mě ani nepromluvil.

Když jsme šli ze školy, Tate plánoval, že mě vezme na oběd a já v duchu panikařila. Měla jsem celé jablko, takže jsem věděla, že už nemám nárok na nic víc.

Najednou se mi strašně zamotala hlava. Spadla jsem na chodník a začala zvracet. Zvracela jsem a nemohla to zastavit. Bolelo mě celé tělo a měla jsem mžitky před očima. Když zvracení přestalo, lehla jsem si a rozbrečela se.

Brečela jsem nahlas a dlouho. Tate mě jen vyděšeně sledoval, potom mě vzal do náruče a nesl mě domů. ,,Prosím, pusť mě. Půjdu k sobě domů. Potřebuju být sama," řekla jsem mezi vzlyky. Bylo mi jasné, co si o mě teď myslí. Nechápal moje chování a já taky ne. Pustil mě a já se rozběhla pryč.

Domů jsem to měla kousek. Vzala jsem klíče z pod rohožky, vešla do domu, sedla si ke zdi a rozbrečela se znovu. Utápěla jsem se v slzách a myslela si, že to snad nikdy nepřestane. Nemohla jsem popadnout dech a bolel mě žaludek. Po chvíli jsem zvracela znovu a bolest sílila. Doplazila jsem se k ledničce a chtěla si rychle něco vzít, ale potom jsem se zastavila. Jedna moje část si to jídlo chtěla vzít, ale ta druhá mi nadávala. Ledničku jsem znovu zavřela a zmítala se ve křečích.

A je tu 12. Část. Moc děkuji za 3K přečtení, je to boží!♥ Doufám, že se vám líbila:) Zase budu hrozně ráda za Vote, nebo komentář♥ Taky bych chtěla, abyste mi napsali do komentářů, co se vám na tom třeba nelíbí a co bych mohla zlepšit:)