Lonely

4. Část

Svlékla jsem se jen do spodního prádla a postavila se na váhu. Měla jsem 92,4 kg. Sice to bylo pořád strašně moc,ale i tak mi srdce poskočilo radostí a já se usmála.

Šla jsem před zrcadlo a prohlížela si svojí ošklivou,tlustou postavu. Radost mě hned přešla a místo ní,mi z očí vytryskly slzy. Utřela jsem je do rukávu a zrcadlo otočila tak, abych na sebe neviděla. Rychle jsem se oblékla,hodila do tašky jablko a pospíchala do školy.

Nechtělo se mi tam.. Bála jsem se. Tolik jsem se bála.. Z nervozity jsem si vytáhla cigaretu a těšila se, až si jí zapálím a všechen strach bude pryč.

Fajn.. Nechala jsem doma zapalovač. Proč ne? Věděla jsem,že dnešek nebude o nic lepší,než včerejšek.
,,Bečka už přišla!" Křičeli,když jsem šla po chodbě. Všichni se na mě otáčeli a smáli se.

I na skříňku mi nalepili včerejší fotky. Strhla jsem je, zmačkala a hodila si je do tašky. Pak jsem skříňku otevřela, a uvnitř byla další hromada. Dnes nebudu brečet! Říkala jsem si, ale slzy už se valily ven.

Sklopila jsem hlavu a dlouhé vlasy mi spadly do očí. Zamířila jsem zase ven, a místo učení, jsem si šla za poslední peníze koupit zapalovač a další balíček cigaret.

Zapálila jsem si a posadila se na lavičku nedaleko školy. Bylo zataženo a předpokládala jsem,že se každou chvíli zase rozprší.

Vždycky je na škole někdo, koho ostatní šikanují. Ano, tady jsem to já. Člověk by řekl,že už jsem si na to zvykla. Ale na tohle se zvyknout nedá.. Nedá se zvyknout si na tu bolest,kterou cítím každý den, když slyším ty nadávky na mou osobu.

Pokaždé to zabolí stejně, pokaždé doufám,že si mě tentokrát nevšimnou. Pokaždé doufám, že už to skončí. Pokaždé, když jdu spát, doufám, že noc bude trvat věčně a já se nedočkám rána, kdy budu muset jít znovu do školy.

Ne, nemám ani jednoho kamaráda. Všichni si říkají, že bavit se se mnou, je pod jejich úroveň. Nebylo to tak vždycky, tohle začalo až, když jsem přešla na gympl.

Přiznávám,vlastně si za to tak trochu můžu sama. Ale.. Když já nemám nikoho.. Rodiče jsou celé dny v práci a já jsem doma úplně sama. Občas se za mnou přijde podívat má sestra, ale ta to dělá spíš z povinnosti, než ze svého zájmu. Táta se o mě také nikdy nezajímal, ale máma mě má ráda. Ona je asi jediný člověk,kterému na mě záleží. Ale to nestačí. Nemůžu se schovávat za svou mámu, potřebuji i někoho jiného.

Asi kvůli tomu se to stalo. Smutek jsem se snažila zahnat jídlem. Když jsem cítila tu chuť,zmizela ta bolest uvnitř.

,,Bečko!" zavolal na mě někdo. Otočila jsem se a byli to nějací dva kluci z mé třídy. To mi tak chybělo..
,,Tyvole,tak ty kouříš?" Přišli ke mě a já jen pokrčila rameny a doufala, že brzy odejdou.
,,Už nejsem ta hodná holka," řekla jsem nakonec. To bylo asi poprvé,co jsem něco řekla. Pak jsem si hodila batoh přes rameno a zamířila pryč.
,,To se ani nerozdělíš?" Chytil mě jeden z nich za zápěstí.

Druhý mi shodil batoh a jeho obsah vysypal na zem.
,,Co to tady máme?Vyměnila jsi koblihu za jablko?" Smál se a zahodil ho někam do křoví. Potom vytáhl moje cigarety,některé si zastrčil do kapsy a ostatní hodil do kanálu.
,,To stačí,půjdem,"pustil mě jeden z nich. Byla jsem tak naštvaná! Už jsem to nechtěla nechat být,chtěla jsem jim ukázat,že si se mnou nemůžou dělat,všechno co se jim zachce. Udělala jsem pár kroků k tomu, co mi ukradl cigarety, napřáhla jsem se..

Doufám, že se líbí:) Budu moc ráda za Votes nebo komentář♥
Další část přidám,podle votes a readers,aby to taky mělo nějakou cenu:)