Lonely

2. Část

,,Čus buclíku,"křičeli na mě,když jsem přišla do školy.

Ignorovala jsem je,ale píchlo mě u srdce. To,že vážím o pár kilo víc,neznamená,že jsem horší..

Posmutněla jsem. Pospíchala jsem do třídy,protože jsem šla pozdě. Když jsem vešla,přemýšlela jsem,kam si mám sednout. Vybrala jsem si místo vzadu,abych ostatním nebyla moc na očích,posadila jsem se a vyndala koblihy.

Ještě jsem nesnídala a myslela jsem,že snad umřu. Koblihu jsem snědla dvěmi sousty a už jsem slyšela pošklebky typu: ,,Podívej,jak se cpe! Je to tak nechutný!"

Poté ke mě zamířila "královna" třídy.. Věděla jsem,že to není dobré znamení.
,,Ty krávo blbá,nevíš,že je tohle moje místo?" Vyjela na mě. Nic jsem neříkala,chtěla jsem jen zmizet..
,,Co tak čumíš tlustoprdko? Mám Tě snad podplatit svačinou,aby sis tu svojí tlustou prdel rozvalila jinam?"

Celá třída se začala děsně smát a já zadržovala slzy. Poraženě jsem si sbalila věci,a zamířila jinam. Ale všude bylo obsazeno a když jsem si k někomu chtěla sednout,tak mi to zakázal.

Když přišel do třídy učitel a viděl,že se mnou nikdo nechce sedět,zavolal školníka a nařídil mu,ať mi sežene nějakou lavici pro jednoho. Když jí přinesl,dal jí úplně dopředu před učitele.Celá třída zase vyprskla smíchy a já věděla,že teď budu pořád na ráně.

Vždy po hodině,jsem se zamkla na záchodě a četla si knížku. Takže zbytek dne byl v pohodě. Tedy až do poslední hodiny.
,,Tak děcka,dnes si uděláme takové volno. Pozval jsem si moc dobrého výživového poradce. Každý sepíše do sešitu,co jedl během celého včerejšího dne a pak ho zvážíme a změříme,jestli je vše v pořádku,"Přikázal nám učitel.

Úplně jsem ztuhla. Mám lhát? Mám utéct? Nevážila jsem se dlouho.. Zapsala jsem do sešitu jen poloviční pravdu a bála se toho,až budu na řadě.

,,Amando,jsi na řadě!" Zavolal mě učitel. Celá jsem zrudla a šla pomalu k nim. Je to jen číslo,jen číslo,jen číslo,je to jen číslo,jen číslo. Říkala jsem si v duchu.

,,Tak,kolik ti je,Amando?" Zeptal se ten poradce.
,,Ehm.. Patnáct.."
,,Tak jo,podej mi sešit a stoupni si na váhu,zády k metru," požádal mě.Zavřela jsem oči,a udělala,co po mě chtěl.

,,Hm,tak to máme 94 kilo,na výšku 162,to se mi moc nelíbí,"zamumlal.
Cože? Jak můžu mít 94 kilo? Vždyť je to skoro 100!! Tyvole,ne! Prosím,ne! Vždyť já pořád tloustnu! Zaroste mi srdce a umřu! Křičela jsem vyděšeně v duchu a slzy mi stékaly po tvářích.

,,Neplač,můžu ti předepsat nějakou dietu,jestli chceš,"nabídl mi. Zavrtěla jsem hlavou k nesouhlasu,vždyť tolik kil bych stejně nikdy nezhubla.. Šla jsem si zase sednout do lavice a doufala,že nás nikdo ze spolužáků neslyšel. Potom nám učitel pustil dokument o obezitě a anorexii.

To bylo poprvé,co jsem o ní slyšela.. A tím to začalo.. Kolotoč se začal točit.. A já netušila,že už nikdy nepřestane..

Doufám, že se druhá část líbila:) Můžete mi dát vote, nebo napsat komentář♥