Lonely

28. Část

,,Tak Amando, vysvlékni se do spodního prádla a postav se na váhu, " řekl doktor, zatímco něco sepisoval do papírů.
Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že ho musí všichni slyšet. V ordinaci se mnou stáli táta s Alexem a já se šíleně styděla, se před nimi svléknout. Snažila jsem se to, co nejdéle prodloužit. Oddálit tu chvíli, kdy vyjde všechno najevo.

Pomalu jsem si sundala mikinu, po ní jsem začala sundávat všechny své trička a tílka. Táta na mě šokovaně zíral a slzy se mu hrnuly do očí. Když jsem sundala své poslední tílko, táta mi zděšeně projížděl pohledem po vykukujících žebrech. Po té jsem si postupně sundala všechny vrstvy kalhot a otočila se k němu zády. Nechtěla jsem už dál koukat na tu bolest, která se mu zračila v očích. Styděla jsem se za sebe. Podívala jsem se po Alexovi, který byl bledý jako stěna a rychle se od něj znovu odvrátila, protože příliš bolelo, ho vidět takhle.

Doktor ukázal na váhu a já se tam pomalu postavila. Ukazovala 30,9 kg. ,,Amando, máš velkou podváhu. Jsi nemocná. Tahle nemoc se jmenuje Anorexie a je opravdu nebezpečná. Jestli nechceš zemřít, musíš znovu začít jíst. Budeme si Tě tu muset nechat, je mi to líto," řekl doktor.

,,To nemůžete! Já jsem zdravá, nejsem nemocná!" Začala jsem křičet a brečet.

----------------
Jak jsem otevřela oči, udeřilo mě do nich prudké, ostré světlo. Ležela jsem na nemocničním lůžku, připojená na pár přístrojů. Někdo mě musel převléknout, protože jsem na sobě měla bílou noční košili.

,,Alexi?" Zavolala jsem vyděšeně. Doufajíc, že je někde na chodbě.
,,Tati?" Zavolala jsem, když nikdo nepřišel. Nic.

Místo toho přišla zdravotní sestra.
,,Ahoj, omdlela jsi. Tady máš jídlo," usmála se na mě a položila na mě velký tác s jídlem.

Zvědavě jsem nadzvedla poklop a znechuceně nakrčila nos, když jsem zjistila, že tam jsou buchty s tvarohem.

,,Nechci jíst. Vážně mi dáváte buchty? Už nechci být ta tlustá holka, kterou jsem byla dřív," Zamračila jsem se na ní a znovu jídlo přiklopila.

,,Zlato, ty to musíš sníst. Umíráš," řekla s lítostí v hlase.

Jen jsem zavrtěla hlavou a snažila se udržet slzy, které se mi už znovu hromadily v očích.

,,Jak dlouho tu budu muset zůstat?" Zeptala jsem se naštvaně, ale i vyděšeně zároveň.

,,To právě záleží na Tobě. Když budeš mít přes 40 kg, doktor Tě pustí domů. Když ne, zůstaneš tu," mrkla na mě.

,,Dobře, zkusím to," řekla jsem, ale nevěděla jsem jistě, jestli to myslím vážně.

Rychle jsem snědla buchty, abych to měla co nejdříve za sebou a v duchu si musela nadávat. Bylo to tak nepřirozené, tolik jíst. Ale řekla jsem si, že to zvládnu. 40 kg přeci není zase tak moc, tolik jsem původně chtěla mít.

Po chvíli se mi zvedl žaludek a všechno jídlo, se hromadilo ven. Musela jsem všechno vyzvracet. Nejdříve se mi ulevilo, že je to pryč, ale potom jsem na sebe byla spíše naštvaná.

Přivolala jsem sestru, aby mi vyměnila povlečení, které bylo od mých zkratků a ona mi hrozně vynadala. Myslela si, že jsem to udělala záměrně.

Jestli to takhle půjde dál, nikdy se odsud nedostaneš. Umřeš, Amando. Zašeptala jsem si sama pro sebe.

Líbila se vám 28. Část? Snažila jsem se jí tentokrát přidat brzy:) Budu ráda za každý komentář, nebo Vote♥

!Také chci strašně poděkovat za to, že jste překročili 10k přečtení a 800 votes!!! Jste úžasní, hrozně mě to potěšilo! Vážím si toho♥!