Lonely

24. Část

Po pár hodinách jsem se nenápadně vytratila do svého pokoje a vyčerpaně sebou plácla na postel. Byla jsem šíleně unavená, ale stejně jsem věděla, že v noci nebudu moct spát. Poslední měsíce jsem vůbec nespala.

Byla jsem šťastná i nešťastná zároveň. Bála jsem se. Pořád jsem hubla a neuměla to zastavit. Nepřišlo mi normální jíst, nedokázala jsem to bez výčitek a hlavně jsem to v sobě nedokázala udržet. Vyzvracela jsem to, ať už jsem chtěla, nebo ne. A nedokázala jsem to přiznat a poprosit někoho o pomoc. Poprosit někoho o pomoc, než bude příliš pozdě.

Někdo otevřel dveře a lehl si na postel vedle mě. Nemusela jsem se ani podívat, věděla jsem, že je to Alex. Ať už jsem se s ostatními bavila sebevíc, nikdo nestál při mě tolik, jako on.

Leželi jsme vedle sebe mlčky. Ale nebylo to takové to nepříjemné ticho, když si s někým nemáte co říct. Bylo to ticho, kdy jsme byl každý ponořen ve svých myšlenkách a stačila nám jen přítomnost toho druhého.

,,Můžu si přisednout?" Nadskočila
jsem leknutím, když jsem za sebou uslyšela klučičí hlas.
,,Jasně," pokrčila jsem rameny, típla cigaretu, hodila si batoh přes rameno a zamířila pryč.
,,Neodcházej," zavolal na mě.

Tímhle to začalo. Změnilo by se něco, kdybych tu hodinu zůstala v budově školy a nevydala se ven? Nebo kdybych nezamířila k té lavičce a šla někam na druhou stranu?

Přišel mi tak otravný. Neměla jsem zájem, se s někým bavit a proč vlastně? Jak jsem jinak chtěla žít? Dál bez přátel? To nebyl život. Byla to jen hluboká černá díra.

Chumelilo tak, že jsem neviděla ani na krok a tělo mi šíleně mrzlo. Zaslechla jsem zatroubení a otočila se za ním.
,,Nasedni, hodím Tě," zakřičel Alex, když stáhl okénko. Obrátila jsem oči v sloup a šla dál. Zase on, to se mi snad jenom zdá.
,,Notak Amando, snad se mě nebojíš," zasmál se. Snažila jsem se předstírat, že ho nevidím ani neslyším a pokračovat v cestě.
,,Nasedni, jinak umrzneš," volal.
,,Nevím kdy ti to už konečně dojde, ale já do toho tvýho blbýho auta nevlezu, tak se už přestaň snažit," Zadívala jsem se na něj tím nejzlejším pohledem, jakým jsem dokázala.
Zvedl ruce nad hlavu, jako gesto, že se vzdává a odjel do školy beze mě.
Došla jsem do třídy chvíli po zvonění, naštěstí ještě před učitelem. Šla jsem do své lavice a ztuhla jsem, když jsem v lavici za mnou uviděla Alexe.
,,Dneska nic neshodíš?" Zašklebil se na mě. Vzala jsem mu z lavice jeho sešit a pustila ho na zem.
,,Hmm.. Možná i jo," ušklíbla jsem se a otočila se k němu zády. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale snažila jsem se ho ignorovat. Po chvíli mě do zad píchl propiskou, čímž mě pořádně vytočil, ale nezareagovala jsem.
,,Jsem Alex," Zašeptal mi zezadu do ucha.

Alex ke mně najednou otočil hlavu a to mě vytrhlo z přemýšlení. ,,Ještě pro Tebe něco mám," řekl.

,,Co pro mě máš?" Zeptala jsem se.

,,To je překvapení," řekl a cukal mu přitom koutek.

,,Sakra Alexi, tohle mi nemůžeš udělat! Víš jak nesnáším překvapení!" Vykřikla jsem. Vyskočila jsem a začala ho mlátit polštářem. Rozesmál se a vyrval mi ho z rukou.

,,Půjdeš se mnou na párty," Smál se pořád.

,,Cože? Já a párty?" Vykulila jsem oči překvapením.

,,Ty. Já. A párty. " řekl, vyskočil z postele a začal tančit. Rozesmála jsem se, on ke mně nečekaně přiskočil, chytil mě za ruce a začal se se mnou točit po pokoji.

Jak jsme se tak točili a smáli se, připadala jsem si zase jako malé dítě. Malé dítě, které nemá žádné starosti a ne šestnáctiletá dívka, která už pomalu umírá..

Seděla jsem doma ve svém pokoji, když někdo zaťukal na dveře. I když jsem mu nedala svolení vejít dovnitř, vešel. Otočila jsem se s očekáváním, že je to táta, ale nebyl. Ztuhnula jsem, když do pokoje vešel Alex.
,,Co TY tady sakra děláš?" Vyjekla jsem.
,,No, přišel jsem na návštěvu," usmíval se.
,,Já Tě k sobě nepozvala! Vůbec Tě neznám," došla jsem ke dveřím, otevřela je a čekala až zase odejde, ale on skočil na mojí postel a díval se na strop.
,,Proto jsem tady. Chci, abys mě poznala," řekl.
,,Jsi vždycky tak vlezlý? Tohle děláš každému nováčkovi na škole?" Založila jsem si ruce na prsou.
,,Vlastně je vždycky ignoruju," řekl.
,,Tak proč nemůžeš ignorovat i mě? Já se Tě neprosila o to, aby ses se mnou bavil," povzdechla jsem si.
,,Nevím," řekl.
,,Jdu si pustit film, takže buď vypadni, nebo si tu prostě dělej co chceš, ale nemluv na mě!" Zamračila jsem se jeho směrem a šla zapnout televizi.
,,Jsi divná, víš? Já jsem rád sám, ale jen občas. Ty vyhledáváš samotu. Není to, že bys nemohla zapadnout, ale Ty nechceš. Proč ne? To Tě to takhle baví? Chceš být sama celý život?" Přišel ke mně a snažil se cosi vyčíst z mé tváře.
Když to řekl, došlo mi, že má pravdu. Nechtěla jsem být osamělá.. A nemusela jsem už být. Měla jsem na víc.
Rychle jsem se od něj odvrátila, aby neviděl tu slzu, která unikla z mého oka a stékala mi po tváři.
,,Jdeš se dívat na film se mnou?" Zeptala jsem se a tím jsem ho k sobě konečně pustila. Neotočila jsem se na něj, ale věděla jsem, že se usmívá.

24. Část je tu:3 Vote, komentář?♥ Love you. Přidala jsem u něco z minulosti, aby vám to lépe navazovalo a možná budu přidávat častěji:) Snad se v tom vyznáte.