Lonely

17. Část

Zastrčila jsem do kapsy další Snickersku a nervózně se rozhlížela, jestli si toho nikdo nevšiml. Ruce se mi klepaly nervozitou a kapky potu mi stékaly po zádech. Tohle byla zkouška. Zkouška toho, co všechno dokážu.

Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych něco ukradla. Že bych tu stála mezi regály a tolik riskovala. Ale musela jsem. Kradla jsem to pro ní. Nemohla jsem jinak, nikdo nesmí nic tušit. Nikdo si nesmí všimnout, že nejím. Pro to, aby tohle tajemství zachovala, jsem byla schopná udělat téměř cokoliv.

Rychle jsem vyběhla ven ze supermarketu a nikdo se mě nesnažil zastavit. Vyšlo to. Nikdo si mojí krádeže nevšiml.

Zašla jsem za roh, kde už na mě čekala Cass(ta zrzka) se svými kámoškami.
,,Bravo. Nemyslela jsem si, že budeš tak odvážná," zasmála se.

Mlčky jsem jí tyčinky podala, ale odmítla je a tak jsem je zahodila.
,,S Tebou bude ještě legrace," mrkla na mě. ,,Chceš cígo?" Podala mi krabičku s cigaretami. Kývla jsem a jednu si vzala.

Zapálila jsem jí a sedla si na chodník, protože jsem už byla až moc unavená a celé tělo mě bolelo. Když jsem v tichosti vydechovala kouř, přemýšlela jsem o tom, jak ubohá jsem.

Ještě nedávno jsem byla ta hodná, pilná holka. Měla jsem přesně naplánovanou budoucnost. Že vyjdu gympl a půjdu na medicínu a teď..

Vykouřím alespoň jednu krabičku denně, kradu a do školy skoro ani nechodím. Můj zdravotní stav se teď také hodně zhoršil. Už nezvládám pomalu ani chůzi po schodech.

Najednou se všechno děje tak nějak rychle.. Vážím už jen 55kg. To je na mou výšku normální váha, ale já se vidím pořád stejně. Nemůžu uvěřit, že vážím tolik, protože když se podívám do zrcadla, vidím pořád ty stejné špeky.

Do svého oblečení bych se už vešla dvakrát, ale stejně na sobě žádný rozdíl nevidím a to mě frustruje.

Všechno ostatní mi už bylo lhostejné. Chápu, že mě nikdo nemá rád. Kdo by měl, když se nemám ráda ani já sama? Nesnáším své ruce, své nohy, ústa, vlasy.. Nesnáším se.

Byla jsem naivní. Mysela jsem si, že mě má Tate aspoň trochu rád. Mýlila jsem se. Nechápu, jak mě taková blbost mohla vůbec napadnout. Byl pryč.. Jediný člověk, který se se mnou normálně bavil.

Típla jsem nedokouřenou cigaretu a zahodila jí kamsi za sebe. Šla jsem do města nakoupila si oblečení (u kterého jsem měla konečně velikost s), nějakou kosmetiku a novou barvu na vlasy. Nikdy jsem se moc namalovala a nikdy jsem se nebarvila, ale potřebovala jsem změnu. Už nejsem ta stará Amanda a už tou holkou nikdy nebudu..

Přišla jsem domů, kde jsem se vyhla své opilé matce a zamířila do koupelny. Natřela jsem si na vlasy tmavě hnědou barvu, zabalila si je do ručníku a sedla si ke stolu.

Otevřela jsem svůj notebook a našla tu stránku pro anorektičky, kam jsem se minule zaregistrovala. Přihlásila jsem se a prohlížela si profily různých lidí. Všichni byli tak hubení.. Připadalo mi, že tam nemám co dělat, když vypadám takhke..

Povzdechla jsem si a chtěla odejít, ale najednou mi někdo napsal.

Tak tu máte další část:) Napište mi názor do komentáře♥ Znovu budu moc ráda za Votes:3 Snad se líbí alespoň trochu:)
Nevím,jak dlouhý příběh Lonely bude,ale až to dopíšu,chci psát určitě nějaký další. Už ho mám trochu naplánovaný a hrozně se na něj těším:D