Lonely

8. Část

Nevěděla jsem,co mám dělat. Flora už byla pryč hodně dlouho.. Pořád jsem musela myslet na to, co se mohlo stát. Napadala mě jen jedna věc a já doufala, že to není tak. Nemohlo to tak být. Ona byla tak hodná holka, že by si nezasloužila takový osud.

Pak přišla. Obličej měla černý od řasenky a oči zarudlé. Šla pomalu a potichu ke své posteli. Koukala do země a podle jejího výrazu bylo poznat, že je myšlenkami někde hodně daleko odsud. Byla pobledlá a šla nejistě. Mé obavy se potvrdily. Zbořil se jí celý svět. 

Sedla si na postel a dál jen koukala do země. Bála jsem se o ní. Bála jsem se, že to nezvládne. Že se zhroutí.. Třeba je lepší,že jsem tak hrozně osamělá. Nemůžu tak nikoho ztratit,protože nikoho nemám. Ale ona ztratila lidi, které milovala. Svoje nejbližší lidi. Svou rodinu.
,,Floro," řekla jsem potichu. ,,Jsem tu s Tebou."

Zničeně se na mě podívala a zašeptala: ,, Proč já? " Potom vyskočila z postele a křičela. ,, Proč jsem sakra přežila zrovna já?" Uchopila skleničku s vodou a praštila s ní o zem. Sklo se roztříštilo o podlahu a voda vystříkla všude kolem. Jen jsem na ní vyděšeně koukala,ale chápala jsem jí.

Hlasitě se rozbrečela a začala rozbíjet další a další věci. Házela na zem talíře,hrnky.. Prostě všechno,co jí přišlo pod ruku.

Potom chtěla někam odejít,ale zamotala se jí hlava a spadla mezi střepy. Poranila se a všude začala stříkat krev. Brečela.. Ale ne, kvůli tomu zranění. Brečela kvůli té bolesti uvnitř. Zmáčkla jsem tlačítko,abych přivolala sestru a rychle jsem si k ní klekla, abych jí zaškrtila ránu. Snažila se mě odstrčit, zarývala mi nehty do rukou a kousala. ,,Nech mě! Chci umřít taky!" Křičela na mě. Potom přišli sestry a zděšeně se dívaly, co se tu stalo. Flora byla zesláblá,velmi brzy se přestala prát a nechala se jimi odvést pryč.

A pak jsem jí už neviděla,sestra jen vyzvedla její věci a řekla mi, že byla přesunuta do jiného oddělení. Uklízečka uklidila všechen nepořádek a já přemýšlela,jestli jí ještě někdy vůbec uvidím. Myslela jsem na ní i celý druhý den, dokud mě nevyzvedla mamka. Potom mi došlo,že za ty tři dny, mě vlastně vůbec nikdo nenavštívil. Nikdo si na mě ani nevzpoměl. Připadala jsem si tak zbytečná.. Proč jsem se měla narodit, když můj život nemá sebemenší smysl?

,,Amando, pojď už domů," uslyšela jsem z dálky hlas.
,,Ale já si chci ještě hrát," zakřičela jsem zpátky. Ležela jsem někde v trávě. Měla jsem bílé šaty, z vlasů zapletený cop a na hlavě věnec ze sedmikrásek. Dívala jsem se na nebe, kde bylo jen pár mráčků a já v nich hledala různé obrazce. Viděla jsem obrys dinosaura a hrozně mě to fascinovalo. Tuhle hru jsem zbožňovala.  Slunce mi prohřívalo kůži a já si připadala šťastná. Připadala jsem si volná a lehká. Jako bych mohla vstát a uletět někam pryč. Jako bych mohla udělat cokoliv na světě.
,,Amando,máš tu oběd!" Zakřičela znovu ta žena. To mi došlo, že mám docela hlad a tak jsem vyskočila ze země a rozběhla se k domu. Jak jsem běžela,spadl mi z hlavy věnec a zničil se. Rozbrečela jsem se a zarmouceně sledovala to, co z něj zbylo.

Otevřela jsem oči a divila se, jak to byl živý sen. Přišlo mi, jako když jsem to opravdu zažila. Kdo byla asi ta žena,která na mě volala? Ani nevím proč,ale mrzelo mě, že jsem ji nespatřila.

Tak tahle část se mi psala extra špatně a taky mi přijde extra krátká. Možná je nejkratší ze všech,co jsem zatím napsala:( Ale je tu a já doufám,že se vám líbí:) Nejde mi psát delší,bojím se, že delší nikdy nebudou:D Zase budu hrozně ráda za Vote, nebo komentář:) Tento příběh má už přes 1K přečtení,ani nevíte, jakou mám z toho radost:) Jste úžasní♥