Lonely

18. Část

Anonym05: Ahoj, kolik ti je?:)

Nečekala bych, že mi někdo takhle napíše a trochu jsem pocítila strach. Netušila jsem kdo to je, byl to úplně cizí člověk. Mohl to být klidně nějaký úchylák, ale stejně jsem si s ní/ním chtěla psát.

Já: Ahoj.. Skoro 16, Tobě?

Naťukala jsem na klávesnici.

Anonym05: Teď čerstvě 17:3 Takže.. Také Tě ovládá Ana?

Já: Ovládá Ana? Jak to myslíš?

Anonym05: Já mám Anu v hlavě. Nedovolí mi jíst.

Já: Tak to já asi nemám, kdybych chtěla, normálně bych se najedla. Ale nechci.

Anonym05: Nojo.. To jsem si říkala taky. A pak to nešlo..

Teď prozradila, že je to holka. Potom se mě ptala, kde bydlím. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to mám prozradit, ale byla jsem tam v anonymitě, takže to nebylo nijak nebezpečné a navíc.. Já zrovna nevypadám na anorektičku.

Anonym05: Nejsem daleko, nechceš někdy někam zajít? Potřebuju mluvit s někým.. Kdo je jako já. Nikdo jiný mi už nerozumí. Všechny jsem ztratila.

Když tohle napsala, obměkčila mě. Tolik mi to připomínalo mě samotnou.. Domluvila jsem si s ní schůzku, i když jsem neměla žádnou jistotu, jestli to není třeba nějaký čtyřicetiletý úchyl.

Bála jsem se, ale na druhou stranu, třeba najdu někoho, kdo mi bude rozumět. Třeba už nebudu sama.. Pro tohle jsem se rozhodla to risknout. Vypnula jsem Notebook, smyla si z vlasů barvu a šla spát.

Probudila mě máma s tím, že za námi jede na oběd babička. Podívala jsem se na hodiny a překvapilo mě, že bylo už půl jedenácté. Nikdy jsem nebyla nějaký spáč.

Potom jsem se podívala na mámu a došlo mi, že je střízlivá.
,,Co se na mě tak divně díváš?" Povytáhla obočí.
,,Hm.. Já jen.. No, to je jedno," mávla jsem nad tím rukou. Nechtěla jsem, aby na mě zase řvala.
,,Am? Ty ses obarvila?" Zeptala se nežně a já jen mlčky přikývla. Bylo divné, že se ke mě takhle chovala.
,,Sluší ti to, zlato," řekla s úsměvem a dala mi pusu na čelo.

Vykulila jsem oči a odtáhla se od ní. Slzy se mi hrnuly do očí a já nechápala, co se děje. Prudce jsem vstala a odešla od ní pryč. Co se to děje?

,,Stalo se něco? Tvářila se nechápavě. Začal se ve mě hromadit vztek. Chtěla jsem jí seřvat, za to všechno, co mi řekla. Jak mi ublížila. Bylo jí úplně jedno, že umírám! A najednou se o mě stará.

Už jsem otevírala pusu, že jí řeknu úplně všechno, co si myslím, ale ona zbledla, vykulila oči, doběhla ke mě a chytila mě za ruku.
,,Pane bože! Proč máš tu ruku obvázanou? Ty ses řezala?! Jsi Ty vůbec normální?" Panikařila.

Ruku jsem jí vyškubla a rozbrečela se.
,,A kde jsi sakra byla ty poslední týdny? Proč tolik piješ? Copak si vůbec nic nepamatuješ?" Začala jsem na ní křičet.

Zakývala hlavou ze strany na stranu a rozbrečela se, ale já necítila ani trochu lítosti.

,,Víš o co jsi za tu dobu přišla? Přišla jsi o mě! A nepředstírej, že Tě to mrzí, protože jsi mi toho minule řekla až dost. Na to, co jsi mi ten den řekla, nikdy nezapomenu! Nikdy! Tak už se o mě nestarej, když jsem ti tak na obtíž. Aspoň vím, co si o mě myslíš!"