Lonely

13. Část

Když jsem otevřela oči, místnost se se mnou točila a byla v ní strašná zima. Nejistě jsem se posadila a snažila se vstát, abych se přesunula do postele. Byla jsem příliš zesláblá, takže jsem spadla znovu na zem a usoudila, že se do pokoje dostanu po čtyřech. Vylezla jsem všechny schody, ale bylo mi ještě hůř. Když jsem se dostala do pokoje, postel mi připadala strašně vysoko a mě trvalo několik minut, než jsem se do ní dostala. Vlezla jsem pod peřinu a lehla si. Bylo mi opravdu zle. Mé tělo potřebovalo energii, ale já jsem odmítala, ji přijmout. Pořád jsem si připadala, jako někde na kolotoči.

Nesnášela jsem kolotoče, vždy jsem z nich měla strach. Vždy jsem měla strach z poutí a cirkusů. Největší strach jsem měla odjakživa z klaunů. Asi za to můžou všechny ty horory, ale jakmile jsem někde uviděla klauna.. Utekla jsem. Ale to sem teď nepatří.

Zapípal mi mobil, který byl naštěstí hned vedle mě. Někdo mi napsal z neznámého čísla:Jak je ti? Kdybys cokoliv potřebovala, přijdu.

Usoudila jsem, že to byl Tate. Při pomyšlení na něj, se mi rozbušilo srdce. Chtěla jsem ho vidět, slyšet jeho hlas.. A hlavně jsem se mu chtěla omluvit. Nemohl pochopit mé chování, protože jsem ho nepochopila ani já sama. Brečela jsem celé hodiny a potom jsem se zhroutila. Deprese? Nikdy dřív, jsem nic takového nezažila.

Číslo jsem si uložila a odepsala jen: Je mi dobře. Samozřejmě, že jsem lhala. Protože ještě nikdy, mi nebylo tak zle, jako právě teď. Nechtěla jsem, aby si o mě dělal starosti.

Měla jsem ho ráda, záleželo mi na něm, ale přemýšlela jsem, jestli ho přece jen nemám nechat jít. Nechtěla jsem se na nikoho vázat. Bála jsem se toho.. Bála jsem se zklamání a další bolesti. Ale na druhou stranu jsem netušila, jestli bych to vůbec dokázala. Jestli bych dokázala ho od sebe jen tak odstřihnout. Bylo to směšné, znala jsem ho vlastně jen dva dny, ale měla jsem pocit, jako bych ho znala roky, nebo přinejmenším měsíce. Potom jsem znovu usnula.

Vzbudily mě zvýšené hlasy, které se ozývaly ze zdola. Vrátili se rodiče a mě došlo, že bych se jim měla omluvit a tak jsem sebrala své poslední síly, abych vylezla z postele a sešla dolů.

Jakmile mě máma spatřila, začala na mě řvát: ,,Tak to si děláš prdel ne? Utečeš z domu bez jediného slova a pak se vrátíš, jako by nic?"
,,Chtěla jsem se vám omluvit.." řekla jsem s lítostí v hlase. Táta nad tím jen zakroutil hlavou a bez jediného slova odešel. Hádám, že šel někam do hospody. Nezajímala jsem ho.

,,Tak to si tu svojí omluvu strč někam! Děláš akorát problémy, kdybych věděla, co z tebe bude, nikdy bych si Tě domů nevzala," řekla s hořkostí v hlase. Nepoznávala jsem jí. Nikdy se takhke nechovala. Při těch slovech mě píchlo u srdce a znovu se mi zamotala hlava.

,,Odpusť mi. Maminko,odpusť mi," Rozbrečela jsem se. Podívala se na mě a začala ječet: ,,Bez Tebe, by nám bylo líp. Fracku jeden, nejradši bych Tě ztřískala. Pokračuj v tom a vrátíš se zase do děcáku!"

Teď jsem cítila skutečnou bolest a prázdnotu. Potom se ode mě odvrátila a vytáhla flašku rumu. Vypila asi čtvrtinu láhve a já jen koukala.
,,Mami, neměla bys tolik pít. Víš, co ti řekl doktor," řekla jsem jí.
,,Já kašlu na nějakýho doktora. Nestarej se o mě jo? Starej se radši o to, jak vypadáš. Zhubni. Kdo by chtěl takovou bečku za dceru?" Začala říkat. Máma, když byla opilá, vždy mluvila až moc upřímě. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem vůbec promluvit. Byla jsem v šoku.. Otřásala jsem se hlasitými vzlyky, sotva jsem popadala dech.

Máma stála při mě, ať se stalo cokoliv a teď.. Byla ta máma pryč. Už jsem žádnou neměla.
,,Už mě nemáš ráda?" Řekla jsem nějak přes vzlyky. Její pohled mluvil za vše. ,,Zmiz mi z očí, než po tobě něco hodím." zavrčela na mě.

Odcházela jsem jako v transu. Rozbolela mě hlava a nemohla jsem zastavit vodopády slz, které mi stékaly po tvářích. Už nemůžu. Já už prostě nemůžu. Říkala jsem si. Byla jsem až moc psychicky vyčerpaná. Ani na cigarety jsem neměla chuť.

Šla jsem do koupelny a napustila si vanu. Když se napustila, vlezla jsem do ní v oblečení a sáhla po žiletce. Přejela jsem s ní po zápěstí a sledovala, jak z rány vytéká čerstvá krev. Stékala do vany a zbarvovala vodu do červena. Řízla jsem se znovu, tentokrát silněji a přála si zemřít. Když jsem cítila tu bolest, ulevilo se mi uvnitř. Byl to pěkný pocit.

Myslela jsem na sebevraždu. Myslela jsem na to, co by se stalo, kdyby mě tu rodiče našli. Jestli by mi vůbec zaplatili pohřeb a kdyby ano, tak jestli by na něj vůbec někdo přišel.

Řezala jsem se znovu a znovu do pravé i levé ruky. Nestačilo mi to, tak jsem se začala řezat i do břicha a do nohou. Pak jsem žiletkou znovu přejela po zápěstí.

Ale tentokrát moc silně. Krev z rány začala stříkat všude kolem mě a já to nechala. Byla jsem moc zesláblá a nechtěla to zastavit. Věděla jsem, že vykrvácím..

Myslela jsem na své dětství a na to, proč jsem skončila tady a takhke. Umírala jsem a bylo mi hezky. Přišlo mi to správné. Říkala jsem si, že se rodičům uleví. Mámu jsem měla moc ráda a zničila jsem jí život. Nedivím se, že mě nenávidí. Sama se nenávidím.

Ale potom.. Se mi vybavil obličej Tatea. Jeho krásné, oříškové oči. Jeho upřímný úsměv, při kterém se mu udělal ďolíček na tváři a mě z toho vždy rozbolelo břicho. Došlo mi, že ho chci ještě alespoň jednou vidět. Že bych se chtěla rozloučit. Chtěla bych mu říct o svém životě všechno. Od začátku až do konce, chtěla bych aby mě pochopil. Chtěla bych mu poděkovat a obejmout ho. Poznat ho ještě lépe, než teď..

Najednou jsem vůbec nechtěla zemřít. Prudce jsem se posadila a snažila se nahmatat ručník, vedle vany, abych tu ránu zaškrtila. Ale už bylo pozdě. Všechno zbělelo..

Tak to je konec 13. Části a možná i konec celé Story. Chcete aby takhle skončila? Abych napsala třeba jenom ještě jednu poslední část, nebo mám ještě pokračovat dál? Vlastně jsem tam chtěla dát ještě jiné věci a skončit to úplně jinak, ale došlo mi, že bych to mohla ukončit už teď. Prosím, napište mi do komentářů váš názor. Všem vám moc děkuji za přečtení, Vote, nebo komentář♥