Lonely

32. Část

* V tu chvíli mě zachvátila neuvěřitelná bolest a panika.
Amando Jonesová, přišla jsi příliš pozdě.

Ani jsem si neuvědomovala, co vlastně dělám. Rozběhla jsem se za zvukem hlasů, rozrazila dveře do pokoje a vběhla dovnitř. Šokem jsem nemohla dýchat a skrz slzy jsem viděla rozmazaně.

Když jsem uviděla Stacyno bezvládné tělo ležet na posteli, udeřila mě další vlna bolesti. Začala jsem s ní divoce třást a křičet, aby se vrátila. Ovšem se tak nestalo..

Doktor se setrou, se mě od ní snažili odtáhnout, ale já je přemluvila, aby mě s ní nechali chvíli o samotě. Roztřeseně jsem si klekla k její posteli a snažila se popadnout dech.
,,Stacy.. Pro-prosím," vypravila jsem přes vzlyky. Chytila jsem jí za ruku a doufala, že je to jen nějaký zlý, živý sen. Bohužel nebyl, takovou bolest bych ve snu nemohla nikdy zažít. S pláčem přišla také nepříjemná bolest hlavy a břicha. Zvedl se mi žaludek a já se vyzvracela k nohám její postele, což mě rozbrečelo ještě víc.
Ubrečená jsem tam klečela ve svých zvratkách, přístroje kolem mě pípali, ale ještě jsem nehodlala odejít. Opustit ji.

,,Stacy.. Co tu mám dělat bez Tebe?" Špitla jsem.

,,Víš co bych si přála? Abych tomu mohla nějak zabránit," hlesla jsem a na chvíli zmlkla. S krátkým zaváháním, jsem odkryla peřinu a chvíli sledovala její šíleně vyhublé tělo. Poté jsem pohledem přejížděla přes její obličej, přes její propadlé tváře, kruhy pod očima a prořídlé vlasy. Připomínala mi mě a to mě děsilo.

,,Já tomu mohla zabránit. Mohla jsem. Ale byla jsem moc velký sobec.. Myslela jsem jen sama na sebe," zašeptala jsem rozhořčeně. Pohledem jsem spočinula na jejích víčkách a přála si, aby se rozevřely. Abych se znovu mohla zadívat do jejích živých očí.

,,Věděla jsem, že sama potřebuju pomoc, ale mohla jsem jí poskytnout alespoň tobě. Bože.. Nemůžeš být pryč," hlesla jsem a něžně ji pohladila po tváři. S pláčem jsem se zvedla ze země, obešla postel a sebrala z jejího nočního stolku hřeben, kterým jsem ji viděla se česat už mnohokrát. Začala jsem jí opatrně česat vlasy, které jsem poté svázala do dvou copů. Až po bradu jsem ji přikryla bílou peřinou a ruce jí položila na hruď.

,,Takhle si Tě budu pamatovat. Jsi krásná," vzlykala jsem stále, zatímco jsem si jí prohlížela. Naposledy jsem se k ní přiblížila a políbila jí na čelo. Potom jsem si všimla, že má na krku stříbrný náhrdelník. Ten nosila vždycky, nikdy jsem jí bez něj nespatřila, avšak jeho význam mi nikdy nevysvětlila. Sundala jsem jí ho a zavázala si ho kolem svého krku. Aby mi po ní alespoň něco zůstalo.

,,Sbohem, Stacy.." řekla jsem, rozrazila jsem dveře a rozběhla se nemocniční chodbou pryč. Už jsem tam s ní dále nemohla být, s jejím bezvládným tělem..

Běžela jsem a běžela.. Zahýbala bezhlavě chodbami, cesta se mi rozmazávala před očima, kvůli slzám, které se mi nedařilo zastavit. A nejhorší bylo to, že jsem si myslela, že to byla má chyba. Psychická bolest byla neuvěřitelná, chtěla jsem to zastavit. Navždy. Už vypnout, odejít za Stacy.. Na všechno se vykašlat. Neexistovat.

Zastavila jsem se a spatřila požární schodiště. Vydala jsem se nahoru. Bylo pro mě obtížné, se tam dostat, ale dokázala jsem to. Vylezla jsem na střechu a rozběhla se k okraji. Už jen jeden krok a skončí všechno mé trápení. Stálý hlad, osamělost, opuštěnost, méně cennost.. všechno.

Chci spát, aby mě sny odnesly z tohoto světa a přinesly mi zapomnění. Chci zastavit vzpomínky v jejich běhu. Zarazit tu bolest, která mě tak ničí. Chci spát už navždy.

Všechny pocity.
Všechny myšlenky.
Všechny vzpomínky.
Všechno. Stačí už jen jeden krok a upadnu v zapomnění.

Zavřela jsem oči a postoupila dopředu. Padám.
Sbohem..

A tohle je opravdu konec Lonely..
Děkuji všem, kteří ho četli♥