Lonely

9. Část

Dívala jsem se na nebe plné hvězd a snažila se usnout. Vlastně to nebylo nebe, byl to jen modře vymalovaný strop a na něm pár hvězd, ale mě to stačilo. Milovala jsem pohled na ten strop, každý den jsem hvězdy přepočítávala. Bylo jich 120 myslím.

Pak přišla nějaká žena,viděla jsem jen její tmavě hnědé,skoro černé dlouhé vlasy a její štíhlou postavu. Sedla si na mou postel, zády ke mně a začala mi zpívat ukolébavku:

,,Spi mé malé poupě,
spi malé holoubě.
Spi mi dobrou chvíli,
hodinu, tři, čtyři.

Anděl boží z nebe,
opatruj mi Tebe.
Aby tiše spalo,
ve zdraví zas vstalo,
děťátko."

Potom mě pohladila po vlasech,dala mi pusu na čelo a šla pryč.

,,Mami,nechoď pryč," zakňourala jsem. Nic neříkala,sedla si ke mně na postel a začala zpívat znovu. Dokud jsem neusnula.

Vzbudila jsem se a podívala se na strop. Obloha s hvězdami tam nebyla. Došlo mi, že to byl jenom sen. Tedy.. Byl to sen? Přišlo mi to spíš,jako nějaká hodně vzdálená vzpomínka. Takové sny, se mi zdály už celé tři týdny,ale já jim nevěnovala moc velkou pozornost. Ale po tomhle snu.. Mám pocit,že něco není v pořádku. Vstala jsem z postele a běžela dolů.
,,Mami, zpívala jsi mi někdy ukolébavku?" Ptala jsem se.
,,Myslím,že ne." Podívala se na mě zmateně.
,,Ne? Ani jsi nikdy nebyla obarvená na hnědou?" Vyzvídala jsem dál.
,,Ne, nebyla. Co to máš za nápady?" Divila se. Ale její pohled nebyl jenom zmatený, byl v něm částečně i strach. Co věděla? Tajila přede mnou něco? Nemohla jsem to nechat jen tak být. Rozhodla jsem se, že najdu nějaké své fotky z dětství. Šla jsem na půdu a hledala nějaké mé album. Našla jsem jen album Rachel(To je má sestra), ale mé tam nikde nebylo. Znovu jsem běžela za mámou:
,,Proč nemáme žádné fotky z mého dětství?"
,,Ale zlato, to víš, že máme. Jen nejsou na půdě. Přinesu ti nějaké," řekla klidně. Jen jsem kývla a čekala. Po chvíli přišla s pár fotkami. Vyškubla jsem jí je z ruky a rychle je prohlédla. ,,Chci ještě starší! Chci fotku, která mi ukáže,že jsem se tu narodila!" Začala jsem hysterčit. Co když je to pravda? Co když jsem adoptovaná?
,,Zlato, uklidni se. Nějaké určitě najdeme." Přesvědčovala mě.
,,Neříkej mi zlato! Chci je vidět!" Zakřičela jsem. Trochu se vyděsila,ale snažila to na sobě nedávat znát. Znovu odešla a tentokrát jí trvalo mnohem déle, než se vrátila zpátky. Vrátila se s prázdnou. ,,Je mi to moc líto," řekla a slzy jí stékaly po tvářích. Když to řekla, došlo mi,že je to tak. Je to tak. Pane bože! JÁ! JSEM! ADOPTOVANÁ!

V tu chvíli mi došlo,že ani nevím,kdo vlastně jsem. Potřebovala jsem spoustu,spoustu odpovědí. Nechtěla jsem tomu věřit, chtěla jsem od toho utéct! Běžela jsem do pokoje, zamkla se a s brekem skočila na postel. Brečela jsem a brečela,litovala jsem se.. A zároveň jsem měla strašný vztek! Bušila jsem do polštáře a chtělo se mi křičet. To mi vážně, celou tu doby lhali? Jak mi mohli něco tak důležitého zatajit? A jak je možné, že si vůbec nic nepamatuji? Nemohla jsem tu zůstat. Už jsem si tu nepřipadala doma. Vzala jsem si tašku, naházela do ní pár svých věcí a vylezla oknem ven. Nechala jsem jen vzkaz, že budu v pořádku. Běžela jsem a běžela.. Ale neměla jsem kam. Vždycky jsem si připadala osamělá, ale teď tolik, jako ještě nikdy. S brekem jsem si sedla na lavičku a nevěděla,co mám dělat. Nemohla jsem se vrátit zpátky, ale neměla jsem ani kam jít. Chtěla jsem umřít..
,, Amando?" Uslyšela jsem za sebou nějaký klučičí hlas. Trhla jsem sebou a přemýšlela, jestli mám utéct. Ale pak jsem to vzdala, řekla jsem si, že mě klidně může zbít. Může mě i klidně zabít,všem by to bylo jedno a mě už taky.
Snad se vám tahle část líbila:) Budu ráda za Vote,nebo komentář♥ Jste úžasní♥