Lonely

6. Část

Otevřela jsem oči a nevěděla nic. Nevěděla jsem,kde jsem,kdo jsem.. Prostě vůbec nic. Okolo mě byl keř. Vylezla jsem a prohlížela si okolí. To,že jsem si nic nepamatovala,bylo vážně děsivé. Nevěděla jsem,co mám dělat,to jediné, co jsem věděla bylo, jak moc se mi chce spát.

Rozhlížela jsem se okolo a doufala, že se mi něco vybaví. Potom jsem uslyšela známou písničku a vydala se za ní. Uviděla jsem můj telefon a zvedla ho.
,,Amando,kde jsi?"

Amanda? Najednou jsem si skoro na všechno vzpomněla. Řeknu vám,že zapomění bylo lepší. Mohla bych přemýšlet,kdo vlastně jsem. Mohla jsem být úplně kdokoliv i když své tlusté tělo a nudné hnědé vlasy,bych měla tak i tak. Mohla jsem mít talent třeba na kreslení,takže jsem mohla být nějaká profesionální malířka. Mohla jsem mít velkou, milující rodinu a spoustu skvělých kamarádů. Nojo, ale já jsem ta osamělá, tlustá holka. Věděla jsem moc dobře, že nikdy nebudu mít víc.
,,Mami, já vůbec nevím." Rozbrečela jsem se.
,,Jsi v pořádku? Volala mi ředitelka, že jsi odešla ze školy." Z jejího hlasu bylo poznat,že má o mě strach.
,,Já nevím.. Všechno mě bolí a jsem strašně unavená," zívla jsem ,,Co to se mnou je mami?"
,, Podle toho, co říkáš,to vypadá na otřes mozku. Počkej tam, najdu Tě podle GPS. Za žádnou cenu neusínej!" Přikázala mi.

Uviděla jsem svůj batoh a motala se k němu. Bylo mi hrozně, všechno mě bolelo a motala se mi hlava. Skrčila jsem se, abych si tam dala vyházené věci, ale místo toho,jsem se na něj pozvracela. Oči jsem se snažila mít otevřené, ale bylo to strašně těžké. To poslední,co jsem si pamatovala bylo, jak jsem stála u skříňky a koukala na své fotky.

Nic víc. Co se stalo? Chtěla jsem to vědět, musela jsem to vědět! Doufala jsem, že se mi to všechno nějak vybaví. Tohle nebylo fér.

Po chvíli už ke mě běžela máma.
,,Zlato, jsi v pořádku?" Přejela pohledem po mě a po mých pozvracených věcech. Vrátila mi je zpět do batohu, batoh vzala do ruky, druhou rukou mě vzala kolem ramen a vedla mě do auta.
,,Jsem ráda,že jsi tu." Zašeptala jsem, ale nevím,jestli mě slyšela,protože už nic neřekla.

V nemocnici mě poslali na rentgen a řekli mi, že si mě tam musejí nechat tři dny, aby mohli vyloučit krvácení do mozku. Nevadilo mi to, alespoň jsem nemusela jít do školy.

Doprovodili mě na lůžko,dali mi Analgetika a připojili mě na přístroje. Byla u mě sestřička a udržovala mě při vědomí. Zatím co máma ještě o něčem diskutovala s doktorem.
,,Musíš už umírat hlady,neboj se, za chvíli budou nosit obědy." Usmála se na mě sestřička.
,,Nemám hlad," Zamračila jsem se. Hned jsem změnila názor,chtěla jsem domů. Tady si všimnou,že nejím. Tady nebudu mít své jablka.. A místo dietní vody, mi budou nosit ten hnusný nemocniční čaj.
,,Chci jít domů,nechci tu zůstávat," řekla jsem potichu.

,,Já vím,ale je to nutné,"pokrčila jen rameny.

O den později.
Tate

Ano, nevrátil jsem se za ní. Moc jsem se bál. Bál jsem se toho, až mě uvidí a opovržlivě se na podívá.

Stál jsem sám na chodbě a čekal,až jí uvidím přicházet. Jen jsem jí chtěl vidět,nic víc. Chtěl jsem se ujistit,že je v pořádku. Ale ona nedorazila..

Tak jako vždy,doufám, že se vám tahle část líbila:) Zase budu hrozně ráda za Vote, nebo komentář ♥ Řekla jsem si, že se budu snažit,přidávat novou část vždy po třech dnech:) Tahle Story se mi hrozně těžce píše,takže jí píšu hrozně pomalu.. Tahle část je zase hrozně krátká.. Doufám,že vám to nevadí. Mě ano:( Budu se snažit, psát delší.