Harlee | hp

33. Kapitola

Už jsem netušila po kolikátý jsem se probrala, pokaždý si toho moje stráž všimla a opět mě omráčila. Díky tomu jsem ani netušila, kolik času uběhlo od doby, co mě chytli.

Snažila jsem se pravidelně dejchat a moc nepohybovat zavřenýma víčkama. Nepokoušela jsem si přivolat hůlku, moje stráž na mě, očividně bez mrkání, civěla a tak bych se stihla sotva zvednout.

Cejtila jsem, že se se mnou chce Harry spojit a posílá mi myšlenky, marně. Odřízla jsem ho, jelikož jsem nechtěla, aby se pokusil vidět mýma oči. Už tak musel šílet, ještě aby viděl, co se mnou bude...

„Moc dobře vím, že jsi vzhůru, holubičko," ozvalo se kousek ode mě pobaveně. Trhla jsem s sebou a srdce mi ještě zrychlilo, jakoby už tak neběželo maratón... 

„Mdloby na tebe!" křikla moje stráž znuděně.

***

„Vstáváme, krasotinko," zasyčel mi kdosi do ucha a prudce mě vytáhl na nohy. Tentokrát jsem se neprobrala sama od sebe, nejspíš to udělali Smrtijedi.

Otevřela jsem oči, u dveří cely stál jeden Smrtijed, druhej stál za mýma zádama a držel moje ruce skroucený tak, abych se nemohla hejbat aniž bych si vykloubila ramena.

„Naser si," zavrčela jsem zlostně. Smrtijed mi stiskl ruce ještě pevně, až jsem sykla bolestí.

„Dej si pozor na jazyk," zašeptal mi Smrtijed slizkým hlasem do ucha, otřásla jsem se odporem.

„Pán zla se tě nemůže dočkat," šklebil se Smrtijed u dveří.

„Skvěle," odsekla jsem sarkasticky. Snažila jsem se držet kamennou masku, ale uvnitř jsem dost panikařila.

„Hni s sebou," cukl se mnou Smrtijed, kterej mě držel. Nejspíš by bylo rozumnější poslušně jít, ale já jsem mu to prostě nechtěla ulehčit, takže mě nakonec do schodů vytáhl a já si málem zlámala nohy. Na rovný chodbě jsem se už tak moc vzpírat nemohla a tak jsme brzo došli k dvoukřídlým dveřím, za kterejma se ozýval Voldemortův syčivě odpornej hlas.  

„...dnes nás poctí svou přítomnosti velmi vzácný host, mí drazí," pronesl Voldemort a dveře se rozlítly dokořán. Smrtijed mě začal okamžitě smýkat dovnitř salónku. Nebyl nijak extra vybavenej, hlavní tam byl dlouhej stůl s židlema, pro Voldemortovy nejvěrnější, on sám seděl v čele, přímo naproti dveřím.

„Vítám tě, sladká Harlee," řekl s chladným potěšením Voldemort. S upřeným pohledem na něho jsem si znechuceně odfrkla, menší provokace pro jeho Smrtijedy. Celkem se povedla, někteří pobouřeně zavrčeli a Bellatrix Lestrangeová dokonce předvedla něco jako zlostný zalapaní po dechu.
Voldemort lehce naklonil hlavu ke straně.

„Připravil jsem ti čestné místo, Harlee, aby sis s námi mohla popovídat v pohodlí a ne v té cele, ta se ti určitě nelíbila, že ano," pronesl Voldemort téměř pobaveně a pokynul Smrtijedovi, kterej mě držel.

Ten mě začal násilím táhnout k židli, která stála v druhým čele stolu, zády ke dveřím a naproti Voldemortovi. Snažila jsem se bránit, ale nepomáhalo to. Smrtijed mě usadil na židli a kouzlem mi svázal hrudník a paže k opěrce židle. Hodně brzo jsem zjistila, že to nejsou jen ledajaký provazy. Jakmile jsem se začala snažit vykroutit se, tak mě spálily. Bolestně jsem sykla, Voldemort se potěšeně ušklíbl.

Až tehdy jsem se rozhlídla po Smrtijedech u stolu, většinu jsem neznala. Po Voldemortový pravý ruce seděla Bellatrix, měřila se mě zlostným pohledem, ve kterým bylo ale vidět i chladný potěšení z mýho polapení. Naproti ní, po levý ruce Voldemorta, seděl Snape. Držel si kamennej výraz, ale když jsem se setkala s jeho černýma očima, tak jsem tam zahlídla cosi divnýho, snad možná bezradnost?