Harlee | hp

2. Kapitola

Dny plynuly a my už se nemohli dočkat konce prázdnin, sice jsme netušili, kde najdeme nástupiště devět a třičtvrtě, ale byli jsme celý natěšení, že už nebudeme muset trčet u Dursleyovích v Zobí ulici.

Dursleyovi z toho ale nebyli moc nadšení. Byli podráždění ještě víc než obvykle a strýc si pořád něco mumlal o naši prý úchylnosti, myslíc tím tak magii.

Ani ze sov nebyli moc nadšení, celé dny jsem proto raději trávila v pokoji a buď si povídala s Harrym a nebo si četla v knihách do školy. Překvapivě jsem si toho celkem dost zapamatovala.

V den, kdy jsme měli odjet do Bradavic, jsem se vzbudila už o půl šesté a nemohla znovu usnout, kvůli tomu nadšení a tak jsem si šla kreslit.

Když jsme byli, podle Hagrida, v mudlovských obchodech, tak jsem si tam koupila kroužkový skicák, několik tužek, pastelky, gumu, propisky a pár sešitů. Odmítám psát na pergamen pomocí brku a tuže, které nám koupil Hagrid, nejsem snad ve středověku ne? Ale mám takový pocit, že mi nic jiného nezbyde.

Když se začalo rozednívat, tak jsem už měla dokreslené hejno různých motýlů.

Vzala jsem si svoje nové oblečení a šla se upravit do koupelny. Rychle jsem se osprchovala, abych náhodou nevzbudila Dursleyovi, převlékla se z pyžama a začala si rozčesávat svoje dlouhé zrzavé vlasy, které se lehce vlnily, takže nebyly úplně nudně rovné ale ani ne rozježeně kudrnaté.

Potom jsem opět vlezla do našeho pokojíku, kde byly stěží narvané dvě postele, stůl s židlí a skříň.

Opět jsem si sedla ke stolu a přemýšlela, co bych mohla dále namalovat, když vtom se mi zatemnilo před očima a já viděla, jak několik lodiček pluje k obřímu hradu. Na lodičce, na které jsem seděla já a moje brýlaté dvojče, s námi seděla holka s rozježenýma hnědýma vlasama a kluk s zrzavýma hárem.

Když už jsem opět koukala do bílého papíru, tak jsem tedy začala kreslit onen výjev, nejspíše budoucnosti.

„Co to je?" zeptal se mě rozespale Harry a já leknutím nadskočila. Nevím jak dlouho jsem kreslila, ale už jsem měla nakreslenou lodičku se mnou, mým dvojčetem a pravděpodobně našima, budoucíma kamarádama. Také jsem už měla načrtnuté ostatní lodičky a obrys hradu.

„To jsem viděla," řekla jsem a opět se pustila do kreslení.

Později nás teta přivolala, velmi opravdu velmi "nadšeně", na snídani, po které jsem rychle umyla všechno nádobí a znovu běžela malovat, protože jsem rozhodně s nima nehodlala trávit čas.

Kolem desáté jsme s Harrym nervózně sešli do obýváku.

„Ehm," vydal ze sebe Harry, který se raději chopil mluvení, přece jenom, já bych to podala tak, že by se na nás vykašlali a ještě k tomu nás zamkli v přístěnku.

„No, co chcete?" zeptal se otráveně strýc.

„No víš, nám jede v jedenáct vlak do Bra-školy a potřebovali bychom zavést do Londýna na nádraží," vyklopil to ze sebe Harry a naštěstí se opravil a neřekl do Bradavic, to by je nejspíš dorazilo.

„Hm, dobře, ale nemyslete si, že je to kvůli vám, potřebujeme zajet s Dudleyem k doktorovi," řekl strýc po několika divných grimasách, když zvažoval pro a proti. Asi mu došlo, že pro něj bude výhodné se nás na deset měsíců zbavit.