Harlee | hp

21. Kapitola

Potichu jsem přeběhla z pokoje do koupelny. Kohoutek jsem otočila na studenou a opláchla si obličej. Moc to nepomohlo, pořád jsem měla zarudlý oči...

„Sakra," zaklela jsem a přestala se zajímat o zamaskování svýho rozpoložení. Vypla jsem vodu, vyběhla z koupelny a snažila se potichu sejít schody.

Jak se zdá, tak byl Harryho úkryt v keři prozrazen a moje dvojče se tak opět dostalo do sporu s tetou a strýcem.

„A kam jako běžíš ty!?" prskal na mě strýc, když jsem rychle procházela kolem obýváku.

„Ven!" křikla jsem a zabouchla za sebou dveře. Rozběhla jsem se ulicí, Harry měl docela náskok.

Letos se hodně toulal venku a já se snažila ho nenechávat samotnýho. Voldemort si sice dával pozor, aby se neprozradil, ale stejně jsem byla raději svýmu dvojčeti nablízku.

„Harry! Čekej!" křičela jsem na něho, když už jsem ho skoro doběhla. Bratr se ohlídl a pak se zastavil.

„Zase jsi brečel?" zeptal se mě, po tom co si prohlížel moje oči.

„Ehm ne," zavrtěla jsem hlavou.

„Neslíbili jsme si, že si budeme říkat všechno? Za tyhle prázdniny jsi měla alespoň šest vizí u kterých jsi brečela," řekl podrážděným tónem hlasu. Věděla jsem, že se snažil znít normálně, když mluví se mnou, ale opět přemejšlel nad tím, co se děje, nebo spíš neděje, v kouzelnickým světě a jelikož nic neví, tak je dost naštvanej.

„Promiň, nechci tě tím zatěžovat," řekla jsem tiše a spravila si ramínko tílka, protože mi při běhu sklouzlo z ramene.

„Souvisí to s Voldemortem?" zeptal se mezitím co přelízal branku na dětský hřiště.

„Dobře, řeknu ti to, jen se pojď posadit," řekla jsem poraženě, taky přelezla branku a táhla bratra k houpačkám.

„No, tak co vidíš?" zeptal se netrpělivě, když už jsme seděli každej na jedný z houpaček.

„Víš moc dobře, že Voldemort umí obejít moje vize, takže vidím jen to, co chce abych viděla a já vidím.., vidím..," nedokázala jsem to doříct, okamžitě jsem zase všechno viděla a chtělo se mi křičet a brečet.

„Lee, tak mi to ukaž," řekl Harry a já zavrtěla hlavou.

„Ne to ne, to nechceš vidět..., Voldemort mě chce zlomit a..., on mučí lidi, mučí je jen proto, abych to já viděla," řekla jsem potichu a zírala do prázdna.

Moje dvojče na to nic neřeklo. Chtěl něco říct, ale nenašel slova a tak jsme tam jen tak seděli, mlčky.

„Harlee, musíme jít, Dudley už jde domů a víš, že nemůžeme přijít později než on," Harry mě zvedl z houpačky a za ruku táhl pryč.

Konečně jsem mu řekla, co jsem musela už šestkrát za celý prázdniny vidět, myslela jsem si, že mi to pomůže, ale pořad jsem se cejtila stejně hrozně. A pak mě probrala vize. Ta svině!

„Harry, musíme rychle do domu, dělej!" vyhrkla jsem rychle a rozběhla se. Absolutně nic nechápal, ale já neměla čas mu něco vysvětlovat.

Bohužel jsme ale kvůli mýmu tempu dohnali Dudleyho a jeho kumpány. Chtěla jsem je obejít, ale oni nám zastoupili cestu.

„Nejsou to ti tvoji švihlí příbuzní, Dude?" zeptal se lhostejně jeden.

„Jo to je můj bratranec a sestřenice," odpověděl Dudley nejistě, nechtěl si s náma nic začínat.