Harlee | hp

20. Kapitola

Jak se blížil třetí úkol začalo v hradě to známý nadšení, já tak nadšená už nebyla, měla jsem pořád větší pocit, že se něco stane, že se třetí úkol nějak pokazí.

Já, Hermiona a Ron jsme neustále pomáhali Harrymu s různýma kouzlama, který by se mu mohly v úkolu hodit.

Dokonce i Hermiona upřednostnila učení Harryho před opakováním na zkoušky, který jsme my museli dělat, ale moje dvojče ne. Vloni jsem byla ze zkoušek celkem na nervy, ale letos mi to nedělalo skoro žádný starosti, jelikož ty mi dělá Turnaj, moje divný vize a zvláštní pocity, že se něco stane.

„Slíbila jsi, že my budeš říkat všechno, pamatuješ," řekl Harry, když jsme seděli v jednom okenním výklenku. Povzdechla jsem si, nechtěla jsem ho zbytečně stresovat.

„Já vím, jenže přesně nevím, co to je. Je to jen pocit, pocit že se něco stane, že se třetí úkol nějak pokazí," přiznala jsem mu.

„Neboj, já to zvládnu," usmál se na mě.

„Já vím, ale ten pocit, že se něco chystá...," řekla jsem do ztracena.

„Neboj, kdyby jsi něco viděla, tak mi to přece můžeš říct, můžeš mi vlízt do hlavy," ušklíbl se Harry a konejšivě mě objal.

I když vím že s ním můžu během úkolu komunikovat, stejně mě to neuklidnilo. Pořád mi nejistota svírá žaludek i plíce, že sotva můžu jíst a dýchat. Něco se pokazí, vím to...

***

V den turnaje se ten nepříjemnej pocit ještě rozrostl, neměla jsem vůbec chuť jíst a tak jsem jen seděla a zírala do prázdna. Dokonce jsem ignorovala i novinovej článek od Holoubkový, kde napsala o Harrym, že je psychicky labilní a spekulovala o tom, jak moc jsem na tom podobně.

Jedinej dobrej pocit za celý ráno bylo Hermioniono konečný uvědomění a vyplnění mý někdejší vize.

Zatímco jsem mířila na zkoušku z dějin, tak moje dvojče mířilo za Weasleyovýma, kteří za Harrym přijeli, bylo to od nich milý.

Na zkoušku z dějin jsem se moc nesoustředila, sem tam jsem nakoukla do vize, co kam napíše někdo jinej, většinou teda Hermiona. Dějiny byly ten nejnudnější předmět, jelikož jsem v hodinách nikdy nedávala pozor, tak se mi zkoušky psaly hodně blbě, všechno se mi pletlo dohromady.

Na obědě jsem toho moc nesnědla a paní Weasleyová si mě měřila zamračeným pohledem, když jsem se převrtávala v talíři.

Ostatní zkoušky byly lepší než ty z dějin, protože na jejich hodinách jsem dávala pozor. Stále se mi ale nepsaly tak dobře jako vloni.

Podivnej pocit mě celou prostupoval a když jsem se ocitla před večeří měla jsem pocit, že vyzvracím i tu trošku, co jsem snědla při obědě.

„Harlee, drahoušku, měla bys něco sníst, Harry to určitě zvládne, nemusíš si dělat tak velké starosti," usmála se na mě paní Weasleyová konejšivě. Nervózně jsem ji úsměv oplatila a napíchla na vidličku jednu kroketu, když jsem ji žvejkala vůbec mi nechutnala, přestože jindy jsou výborný a míním se jich ujíst.
Snědla jsem ještě další tři, ale to bylo tak všechno, zamračeně se na mě dívala už i Hermiona a Harry.

„Zvládnu to, nemusíš se strachovat, hlavně se najez," usmál se na mě nervózně bratr. Viděla jsem na něm, že na něho taky přišla nervozita a ta moje mu vůbec nepomáhala. Pokusila jsem se na něj usmát, ale moc mi to nešlo.

„On to zvládne," chytla mě Hermiona okolo ramen, když se moje dvojče vydalo s ostatníma šampiónama k hřišti. Srdce mi hlasitě bušilo a neustále jsem bloumala ve vizích, abych zachytila něco užitečnýho, ale neviděla jsem nic. Nic co by se mělo v Turnaji pokazit.