Harlee | hp

5. Kapitola

Dny ubíhaly a my pořád pozorovali profesora lektvarů.

Od Hagrida jsme zjistili, že Chloupka, tak se tříhlavej pes jmenuje,
uspíme hudbou.

Harry taky nejednou zahlédl, jak se Snape hádá s Quirrellem, nejspíš se z něj snažil dostat, jak se dostat přes další překážky, který kámen chrání.

Právě jsem celkem znuděně přeměňovala šnečí ulitu v hrnek a nazpátek a to opakovala pořád dokola.

„Slečno Potterová, vidím že vám hrnek jde, vyzkoušejte tedy kartáč na vlasy proměnit v ježka," ozvala se vedle mě profesorka McGonnagalová, tak jsem na ní pohlédla a přikývla.

„Dobře," odpověděla jsem a dala jí šnečí ulitu a ona mi na lavici položila hřeben.

Ulitu odnášela zpátky do krabice, ale já si nemohla pomoct. Mávla jsem hůlkou a ulita se jí v rukou proměnila znovu v hrnek, kterej na sobě měl ozdobně napsáno: paní profesorka Minerva McGonagallová.

Když si to přečetla místo aby hrnek dala do krabice, tak si ho položila na svůj stůl. A možná bych i přísahala, že se trochu pousmála.

„Jak to, sakra, děláš?" sykl na mě Ron a já jen pokrčila rameny.

„Prostě se trochu snaží," odsekla Hermiona a proměnila svoji ulitu v perfektní hrnek.

Ronův hrnek na sobě měl spirálky a neměl ucho, Harryho hrnek na tom byl podobně.

Povzdechla jsem si a podívala se na hřeben, kterej mi klidně ležel na lavici. Hmm, za chvíli už tak klidnej nebude, možná.

Soustředila jsem se na kouzlo a v sekundě na lavici místo hřebenu ležel ježek, měl sice místo bodlin kartáč na vlasy, ale na poprvý celkem dobrý.

Proměnila jsem ho zpět v celej kartáč a zkusila to znovu, tentokrát se mi povedl celej ježek a tak jsem se spokojeně usmála, zatím co ježek mi spokojeně pochodoval po lavici.

Po hodině přeměňování jsme zamířili konečně na oběd, po kterým měla být hodina lektvarů, na kterou se vždy všichni hrozně moc těšili, jak jednou ironicky podotkl Ron.

„To se musíš tak cpát?" zeptala se znechuceně Hermiona, když si Ron rval do pusy všechno, co se mu tam vešlo a pak mu od ní odpadávaly drobečky.

„Mám hlad! Navíc lektvary nepřežiju s prázdným žaludkem," odsekl a pokračoval v nacpávání se.

„Snape bude určitě mírumilovnější, když budeš nacpanej k prasknutí," řekla jsem ironicky a Harry s Hermionou se uchechtli stejně tak i ti, co mě slyšeli.

Ron jen protočil oči a dál pokračoval v pojídání.

„Normálně, Rone, kdyby tě zařadili mezi kyseliny, tak bych se tomu ani nedivila," znovu jsem způsobila smích svých kamarádů.

„Měl by jsi se konečně docpat, jinak přijdeme pozdě," podotkla trefně Hermiona a začala se zvedat, protože to nevypadalo, že by byl Ron ochoten kvůli výuce přestat jíst.

Taky jsem se zvedla a vydaly jsme se spolu do učebny lektvarů, samozřejmě si sedly do zadní lavice.

Když se konečně uráčil přijít Ron s Harrym, tak už byla třída skoro plná a chybělo pět minut do začátku hodiny.

Profesor Snape samozřejmě jako obvykle připlachtil do učebny s kamenným obličejem, seřval co nejvíce nebelvírských studentů se dalo, tentokrát ale nenačmáral na tabuli postup lektvaru, ale ledovým hlasem pronesl, že dnes máme uvařit lektvar na léčení vředů, kterej bysme už měli umět.