Harlee | hp

6. Kapitola

Ne že bych myslela, že tyhle prázdniny budou nejlepší ze všech, to vážně ne, ale myslela jsem že Dursleyovi budou trošičku... nevím, alespoň nás budou ignorovat.

Ale to se nestalo, jakmile jsme přijeli do Zobí ulice číslo čtyři, tak strýc Vernon popadl můj i Harryho kufr a zamkl je v přístěnku a na klece Hedviky a Hope dal zámek, aby jsme je nemohli vypustit.

Ty dvě temperamentní sovy jim to ale nenechaly jen tak, skoro pořád houkay a dávaly nahlas svůj názor najevo.

Dneska se strýc jako každý ráno u snídaně mračil a vyhrožoval, že jestli nepřestanou půjdou z domu.

Taky Dursleyovi úplně přehlédli to, že dnes máme s Harrym narozeniny, nikdy jsme neměli oslavu nebo dárky, ale když někdo úplně ignoruje vaše narozeniny, tak to není pěkný.

„.... a co budete dělat vy dva?" zeptal se strýc přísně, dnes měli dojít nějací velmi důležití hosti, kteří by měli uzavřít se strýcem nějakou smlouvu.

„Budeme potichu u sebe v pokoji a budeme předstírat, že tu vůbec nejsme," odříkali jsme dvojhlasně a opět se pustili do svýho jídla.

„Správně," řekl strýc a pak začali s tetou a Dudleyem odříkávat co bude dál, což mě vůbec nezajímalo, protože já budu stejně nahoře v pokoji předstírat že tu vůbec nejsem.

Vycítila jsem, že Harry jen tak tak zadržuje smích, podívala jsem se na něj, byl skoro až pod stolem a tiskl si dlaň k puse.

„... a co budete dělat vy?" zeptal se strýc a protože jsem ho vůbec nevnímala, tak jsem se málem zeptala, co tím myslí, ale Harry se naštěstí vysoukal, už uklidněnej, z pod stolu a lehce do mě strčil.

„My budeme sedět v našem pokoji a dělat, že tu vůbec nejsme," opět jsme odříkali dvojhlasně a já se potom dala do úplnýho ignorování.

No co, když oni ignorují naše dvanáctý narozeniny, tak já nebudu zase poslouchat ty jejich kecy, ještě bych pak musela zadržovat smích, jako moje dvojče.

„Lee," šeptl a šťouchl do mě bratr, zamrkala jsem a vynořila jsem se ze svejch myšlenek. Podívala jsem se na Harryho, kterej už mě táhl ven na zahradu.

Sedli jsme si na lavičku. Harry začal zpívat narozeninovou písničku a tak jsem se k němu přidala, alespoň můžeme naše narozeniny slavit spolu.

„Vidíš to?" zeptal se mě Harry a ukázal nenápadně do živýho plotu. Už jsem si toho taky všimla, v plotu koukala velká zelená očka. Vyvalila jsem ty svoje zelený taky a snažila se rozpoznat, co je to zač.

„Vím, co máte za den," ozval se hlas našeho bratrance, ten tu tak chyběl.

„Hm," zamručela jsem a dál pozorovala plot.

„Takže jsi se už naučil dny v týdnu?" zeptal se posměvačně Harry a já se culila, moje dvojče rádo provokovalo Dudleyho, hlavně tak, že dělal že čaruje.

„Máte narozeniny a žádný vaši stejně divný kamarádíčci vám nenapsali," křenil se na nás posměvačně a mě to dopálilo.

„Chceš mít znova ocásek? Ne? Tak okamžitě zmiz!" vybouchla jsem, protože na to kápl Hermiona ani Ron nenapsali mě ani Harrymu.

Zapomněli na nás snad?

Jen jsem se uchechtla tomu jak Dudley vyděšeně prchá a znovu zkoumala plot.

***

Celá unavená a s zacuchanýma vlasama jsem se belhala po schodech na horu hned za Harrym. Protože jsme strašili Dudleyho, tak nám teta nakázala zkulturnit jejich zahradu.